6. díl - Šílenosti doby korektní:
Bořiči mýtů nebo stereotypů

Určitě si teď myslíte, že je to nesmysl, utopie a takový absurdní návrh nemůže nikdy vzniknout. Vyvedu vás bohužel z omylu. V minulém roce vydala Britská lékařská asociace doporučení, aby se s ohledem a respektem vůči transsexuálům neříkalo „těhotná matka“, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě „těhotný člověk“. A je to tu. To by se z toho jeden minimálně zbláznil. Zároveň se ale domnívám, že Vít Klusák a jemu podobní mohou být zcela spokojeni, protože těhotná matka je v jejich očích, jak logicky předpokládám, nepochybně termínem zastaralým, archaickým ba přímo ukázkově stereotypním a do 21. století prostě nepatří. Žena není matkou, muž není otcem, to je zřejmě pokračování lidské evoluce.

Když jsem o této pitoreskní situaci svého času napsal na svůj Facebook, dostalo se mi mimo jiných i reakce, že jsem přecitlivělý, protože přeci nejde o nařízení či povinnost, nýbrž o „pouhé“ doporučení. Hned mě to uklidnilo a teď tu o tom píšu již se stoickým klidem. Ano, milý čtenáři, zatím se takové věci nenařizují, ale jen vlídně doporučují. Uff. Doba je ovšem dynamická, před deseti lety by toto téma působilo stejně bizarně a nepravděpodobně, jako asi, že všichni budeme mít jednou na ruce pod kůží zabudovaný čip místo občanky.

Ale abych nebyl jen kritický. Jsou situace, kdy je nutné a smysluplné volit pojmosloví citlivě a s rozmyslem. Například při popisu člověka s handicapem nejde o invalidu nebo tělesně vadného, ale o osobu se zdravotním postižením. Což mi připomíná, že bych na tomto místě měl udělat drobný exkurz do minulosti. Dnešní mladá generace si na to už nevzpomene, ale my všichni ostatní si jistě pamatujeme název výrobního družstva DRUTĚVA. To nebylo nahodilé pojmenování, nýbrž šlo o soubor slov a název družstva byl složen z jejich začátečních písmen – DRUžstvo TĚlesně VAdných. A to je zase druhý extrém, jak se také lze dívat na člověka. V tomto případě na člověka se zdravotním handicapem.

Pojďme ale dál. Zejména v Americe, ale aktuálně i u nás (naposledy feministky z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy), se rozjela vážná debata o unisex toaletách. Tedy o záchodech, které vlastně nejsou ani pro muže, ani pro ženy, protože tyto kategorie jsou dnes zastaralé a jaksi nedostačující. Leckdo totiž necítí příslušnost jen k jednomu pohlaví, případně se cítí být pohlavím třetím či úplně jiným, kdo se v tom má vyznat. Ale to je v pořádku, je to každého soukromá, ba dokonce bych řekl, že zcela intimní věc. Proč ale kvůli tomu řešit třetí druh toalet? Na druhou stranu, ikonka je to jistě pěkná i nevšední zároveň, co myslíte?

DALŠÍ DÍLY NAŠEHO SERIÁLU KNIHY ŠÍLENOSTI DOBY KOREKTNÍ NALEZNETE ZDE!