1. díl - Šílenosti doby korektní:
Co vám řekneme na úvod?

Také jste v poslední době zažili situace, kdy si sice myslíte, že máte stále stejné postoje a názory, domníváte se, že jste konzistentní v tom, co jste si mysleli a říkali před léty, ale někdo ve vašem okolí vám vyčte, případně se z médií dozvíte, že jste se změnili, že se z vás stal jiný, míněno horší, méně tolerantní, sobecký, egoistický či radikálněji uvažující člověk? Mně se to stalo několikrát, a to v souvislosti s postoji k dnešním frekventovaným a ožehavým tématům – permanentní regulace kohokoliv a čehokoliv, vývoj Evropské unie a náš vztah k ní, přehnaná korektnost a přecitlivělost, imigrační krize v Evropě, Brexit, zvolení Trumpa americkým prezidentem nebo události na Ukrajině od kyjevského Majdanu. Kladl jsem si a neustále si kladu otázku, změnil jsem se opravdu já a se mnou tisíce lidí, kteří to zažívají a cítí podobně, nebo se změnila situace ve světě, v Evropě, u nás? Stal jsem se opravdu méně tolerantním nebo se obnažilo a vyhřezlo něco, co zůstávalo roky skryto někde pod povrchem – zjednodušeně řečeno manipulace s lidmi, snaha o napasování všech do jednoho mainstreamového „správného“ proudu, hraní si na pluralitu a svobodu projevu a z toho pak vycházející paušální negativní škatulkování a nálepkování všech ostatních s jinými názory a jejich stigmatizace?

Vždyť co dnes vidíme a zažíváme, jsme vždy vnímali jako průvodní jev a typický pozůstatek totalitních dob – cenzura, dnes kamuflovaná za autocenzuru či obranu mediálního prostoru vůči falešným zprávám (kdo to ale určí?) nebo projevům nesnášenlivosti (kde je hranice mezi projeveným nesouhlasem a skutečnou slovní agresí), (pře)regulace, dnes popisovaná jako přirozený vývoj moderní společnosti a ochrana zájmů občanů/konzumentů/spotřebitelů, vyčleňování lidí a skupin s jinými názory, dnes podávané jako obrana demokracie před radikalismem, rasismem a xenofobií, nerespektování, zpochybňování či relativizace výsledků svobodných voleb, aktuálně komunikované jako užitečné vymezení se vůči populismu. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.

Z toho pak vychází stěžejní otázka postavená na známém principu, co bylo dříve, slepička nebo vajíčko – je to tak, že společnost se skutečně radikalizuje a naše „elity“ nás tedy musejí všemi těmito a dalšími opatřeními umravňovat, vychovávat, poučovat, a tudíž jsou tato opatření reakcí na dění ve společnosti? Nebo je to právě přesně naopak, tedy, že lidé i třeba díky internetu začali svobodněji uvažovat, ptát se, ověřovat, nesouhlasit se vším, co je jim předkládáno a nalajnováno? A v momentě, kdy viděli a vidí, že současné politické elity tuto dlouhodobě a hlasitě prezentovanou zpětnou vazbu vůbec nevnímají, začali se přiklánět k alternativám. To se evidentně projevilo v nárůstu popularity politiků, politických stran či směrů, které se, za normální situace a okolností, pohybovali někde na hranici volitelnosti. A reakce oněch elit? Nulová nebo dokonce opačná, a to ve smyslu – když to nepůjde po dobrém, my vám tu naši představu demokracie vnutíme. Profesionální bojovníci proti nenávisti, bojující úplně stejnou, ne-li někdy ještě horší metodou a formou. No a k tomu je potřeba vytvořit „vhodné“ podmínky, z nichž za některé by se nestyděli ani komunisté v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Přitom si samozřejmě uvědomuji, že skutečné elity jsou pro společnost a její vývoj důležité, neboť přirozeně stanoví hodnotový a etický kodex příkladem svého života a dosaženými úspěchy a uznáním. A je pravda, že my jsme o mnoho těchto lidí přišli v největších emigračních vlnách v letech 1948 a 1968.

Na všechny tyto a další otázky a podněty si dovolím odpovědět a podělit se o svůj subjektivní názor v této knize, kterou jsem nazval „Šílenosti doby korektní“. A na mnoha místech si pomohu citacemi z dokonalého seriálu „Jistě, pane ministře/premiére“, který je jednak neskutečně nadčasový, a pak také správně politicky nekorektní J. Tudíž úryvky z něho v této knize nemohou rozhodně chybět.