2. díl - Šílenosti doby korektní:
Změnili jsme se my, nebo doba?


06. 03. 2019  00:19     Patrik Nacher     komentáře (0)

ŠÍLENOSTI DOBY KOREKTNÍ, ANEB KONEC MeTOO: Nová kniha Patrika Nachera. Měníme se my, jako lidé, nebo se mění neustále doba a móda? ČTĚTE DÁLE!

2. díl - Šílenosti doby korektní: Změnili jsme se my, nebo doba?




Změnil jsem se já nebo dnešní doba?

Píšu tuto knihu a jsem tak trochu nešťastný. Proč? Protože stále častěji přemýšlím, jestli jsem se opravdu nezměnil, „nezradikalizoval“, nestal netolerantním přízemním člověkem, jak bych mohl vycítit z porovnání mezi mými názory a postoji a kontextem zpráv a informací podávaných v mainstreamových médiích, zejména těch veřejnoprávních. Snad každý, kdo alespoň trochu vnímá své okolí a dění ve společnosti, čerpá informace mimo jiné i ze sdělovacích prostředků, nebrání se sebereflexi, začal o sobě v posledních letech z různých důvodů pochybovat. Já celkem často. Pak si ale odpovím, ne, nezměnil jsem se. Opravdu jsem se nezměnil v těch základních atributech. Jsem stále stejný, liberálně uvažující, svobodomyslný člověk, pro kterého pojmy jako svoboda, tolerance k jinakosti, pomoc těm, kteří neměli takové štěstí, respekt k názoru druhých, princip, že s právy musí jít ruku v ruce i odpovědnost, stále znamenají totéž. Na tom jsem nezměnil vůbec nic.

Jak je to vlastně možné a kdo to vyvolává, že člověk začne v těch nejpodstatnějších pohledech na hodnoty, život, společnost, na základní životní axiomy o sobě pochybovat? Samozřejmě pokud není úplným ignorantem. Mám svědomí čisté, ale přitom velké nutkání to všechno sepsat, podělit se o své pocity, o svůj úhel pohledu na současné dění, na současné paradoxy, na aktuální absurdity a bizarnosti.

Kdo jsem?

Pro pochopení, vnímání nějaké situace a vytvoření si vlastního názoru, jsou vždy důležité souvislosti. Kdo to říká, v jaké situaci, kdy to zazní, na jakém místě, při jaké příležitosti, v jaké atmosféře a náladě. Tudíž je i podstatné vědět, kdo vlastně jsem. Ne, nebojte se, nebudu tady přikládat svůj strukturovaný profesní životopis. Z hlediska zaměření této knihy se popíšu poněkud netradičněji.

Často chodím nakupovat do večerek k Vietnamcům, jejichž píli a pracovitost nesmírně obdivuji. Vždy se divím a inspiruje mě, jak se tito lidé stále usmívají, i přesto, že je třeba neděle odpoledne a venku je výheň na koupání nebo takový zimní páteční večer, den před Vánocemi, kdy už chce být každý doma se svou rodinou. Pravidelně se stravuji v čínských, mexických a občas i indických a thajských restauracích, kde se těším, jak na mě budou zase vlídní a milí, a špatnou, ale přitom sympaticky znějící češtinou, se budou snažit se mnou komunikovat. Zcela upřímně, tyto kuchyně mi chutnají mnohem více než tradiční česká jídla, i když si i k nim hledám cestu. Jeden z mých nejbližších přátel je Iráčan a jedna z nejlepších kamarádek mojí manželky je Afghánka. Obě rodiny to měly opravdu těžké a velmi rád bych někdy ostatním zprostředkoval, co všechno musely zažít, než se dostaly do České republiky. Moji dva kamarádi a blízcí spolupracovníci, kteří mi roky pomáhají, jsou homosexuálové. Posledních více než třináct let se pohybuji v prostředí lidí se zdravotním postižením, kterým se snažím pomáhat, jak osobně, tak aktuálně z pozice zastupitele hlavního města Prahy a poslance Parlamentu České republiky. Pravidelně finančně podporuji charitativní organizace. Pokud jsem v posledních letech pořádal tiskovou konferenci ke svým projektům o bankovních poplatcích a finanční gramotnosti, většinou to bylo v kavárnách, které fungují jako sociální podniky zaměstnávající lidi se zdravotním postižením.

Nicméně si pravidelně kladu otázku. Působím snad jako ignorant, do sebe zahleděný sobec, nepřejícný závistivec, co by si pro korunu nechal vrtat koleno, který usíná a probouzí se s agresivní jiskrou v oku vůči všemu cizímu, nečeskému, jinému? Myslím si, že tomu tak není, ale posoudit to samo sebou musejí jiní. Rozhodně nemám v úmyslu se zde chlubit, ani narcistně sebeprezentovat, píšu to tu pro celkový kontext vnímání této knihy. Tato část je zkrátka pro čtenáře, kteří mě neznají osobně.

Ve vztahu ke svému okolí nebo právě k těm viditelným atributům jsem se neposunul ani o jeden jediný centimetr. Ve vztahu k těm interním, dalo by se říci myšlenkovým pochodům, také ne. Alespoň jsem o tom hluboce přesvědčen. I přesto všechno se v této době, řekněme poslední dva roky, cítím nějak divně. Prismatem mainstreamového diskurzu a atmosféry ve společnosti, kterou v médiích opanují výše zmíněné elity s jedním korektním názorem, mám poslední dobou stále častěji pocit, že se chovám jakoby nepatřičně, snad dokonce jako xenofob či rasista, možná „jen“ jako egoista a minimálně jako netolerantní maloměšťák. Prostě mám divné pocity a cítím určitou pachuť. Proto vlastně koneckonců vznikla tato kniha.

Vysvětlením také může být, a já se tomu sebekriticky nebráním, že jsem možná na některé věci a situace háklivý nebo časem už i alergický. Reaguji tedy více emocionálně a popudlivě než v minulosti. Kdo ví, i tak to může být.

DALŠÍ DÍLY NAŠEHO SERIÁLU KNIHY ŠÍLENOSTI DOBY KOREKTNÍ NALEZNETE ZDE!

Šílenosti doby korektní



2. díl - Šílenosti doby korektní: Změnili jsme se my, nebo doba?

Diskutovat (0)