Úvěr a refinancování je něco jiného, aneb ve dvou se to lépe táhne

Ve dvou se to lépe táhne. Toto přísloví skvěle ilustruje skutečnost, kdy si dva lidé mohou vzájemně pomáhat. V případě financí a úvěrů se pak jedná o partnerský vztah mezi dvěma lidmi. První chce za preferovaný úrok půjčit a druhý si zase půjčit potřebuje. To vše bez prostředníka, kterým je banka nebo jiná finanční instituce. A systém už skutečně funguje formou peer to peer půjček, neboli P2P. Dále také musíme odpovědně rozlišovat úvěr jako takový a refinancování úvěru. Zatímco refinancování úvěru nám může výrazně ulehčit situaci, v případě nového úvěru, kterým jen záplatujeme úvěr starý, se jedná o velmi nebezpečný postup roztáčející spirálu předlužení.

Ve dvou se to lépe táhne – aneb neuspějeme-li u bank a do šedé úvěrové zóny k lichvářům nepůjdeme, je tu ještě jedna, relativně nová možnost – půjčky přímo mezi lidmi nebo firmami: peer-to-peer – P2P. V České republice již existuje několik takových společností (např. Bankerat, Benefi, Intereson, Zonky). Na jakém principu P2P funguje? Lidé a firmy si půjčují mezi sebou a výše zmíněné internetové stránky jsou platformy, které to umožňují, neboli uzlová místa, kde se potkávají ti, kteří potřebují úvěr s těmi, kteří jsou ochotni někomu jinému půjčit. Většinou to chodí tak, že žadatel o peníze zadá maximální úrok, který je ochoten akceptovat, a investoři pak na principu aukce nabízejí svoje peníze v daném limitu. Nebo je to naopak investor, který si vybírá, komu poskytne úvěr na základě jím daných kritérií. Jinými slovy se vynechává prostředník (banka, úvěrová instituce) a webová platforma slouží pro propojení investorů a potenciálních dlužníků, poskytuje základní právní servis, administrativu, smlouvy a především hodnocení, rating či skóring žadatelů. Za tuto činnost si (většinou od obou stran obchodu) bere provizi. Služba je vhodná například pro OSVČ, na které se občas v tradičních finančních institucích „dívají skrz prsty“, či pro osoby, kterým byly bankami zamítnuty úvěry na základě příliš formalistického, robotického či „škatulkovacího“ posuzování[ZS1] . Nově tu tedy máme možnost si nejen půjčit, ale dokonce i my sami můžeme někomu poskytnout půjčku a tím vydělat více, než za kolik se nám úročí peníze na spořicím účtu. Opět samozřejmě zdůrazňuji, že v rozumné výši, která v případě nesplácení ze strany dlužníka neohrozí náš rodinný rozpočet. Vyšší úroveň výnosu odpovídá také vyššímu riziku, proto je pro nás, jako pro potenciálního investora, bezpečnější, pokud své peníze rozložíme po menších částkách do více půjček pro více žadatelů (diverzifikace), čímž významně snižujeme riziko.

Nové koště dobře mete – aneb abychom si zametli a udělali si důkladný pořádek ve vlastních financích, musíme nejprve rozlišit nový úvěr od refinancování úvěru. Pokud si vezmeme úvěr jen proto, abychom vůbec zvládli splácet předchozí půjčku, roztáčíme spirálu, ze které není úniku – to je ono chronicky známé „vytloukat klín klínem“. Pokud ovšem novým úvěrem nahrazujeme ten starší, a to z důvodu, že je výhodnější, je to naopak cesta, kterou je správné se vydat. Refinancování úvěrů je totiž nahrazení jednoho úvěru druhým, z logiky věci levnějším. Refinancování úvěru je jeden z mála produktů, který je zcela objektivně přínosem jak pro banku, tak pro klienta. Oběma přináší prokazatelnou přidanou hodnotu. A jak vyplývá z obsahu této knihy, není to vždy tak samozřejmé. Pokud jde o klienta, tak ten u nové banky musí zákonitě dostat lepší podmínky, tedy nižší úrokovou sazbu (přesněji nižší RPSN), čímž dosáhne na nižší pravidelné splátky. Jinak by neměl důvod instituci měnit. Je to přirozené, prvotní úvěr si bereme často horkokrevně a bezmyšlenkovitě, vedeni okamžitou potřebou. Až později zjistíme, jak nás úvěr zatěžuje a že na trhu existují i levnější možnosti. TIP: při refinancování se už nemusíme bát poplatku za předčasně splacený úvěr, protože u spotřebitelských úvěrů jsou tyto poplatky limitovány zákonem ve výši maximálně 1 % ze zbylé částky (jistiny) úvěru, pokud je doba splácení do konce kratší než 1 rok, je to jen 0,5 %. Pro banky je zase nespornou výhodou fakt, že sice oslovuje a získává zcela nové klienty, ale díky tomu, že u původní banky už prošli procesem schvalování, jde o méně rizikovou cílovou skupinu než zcela „nepopsaný list papíru“, tedy zákazník z ulice. Ale i tady je třeba být obezřetný. Nebyli bychom ani první, ani poslední, kterým by nová banka nabídla vyšší částku úvěru. Ten argument vlastně zní logicky – když refinancováním ušetříme na měsíční splátce, tak proč si nepůjčit více peněz, tedy více prostředků než doposud, ale stejná výše splátky. K čemu to? Na nákupy či jako rezervu na neočekávané výdaje. Je na nás, jestli chceme mít rezervu za 13 % ročního úroku, nebo refinancováním chceme skutečně ušetřit.