Český státní dluh, jeho skutečná výše a co to pro nás znamená

Podívejme se raději pořádně na vlastní domácí účtování a udělejme si velice jednoduchou matematiku. V roce 2011 byl český HDP nějakých 3 807 miliard korun. Tedy 3,8 bilionu korun. Vedle toho oficiální státní dluh představuje 1,6 bilionu korun. Protože nám naši politici přes proklamace o snížení stejně každý rok navýší státní dluh o nějakých 150 miliard, za pár let se dostaneme na 2 biliony korun dluhu. Vedle toho HDP coby ukazatel růstu, nám začíná klesat, dokonce si oficiálně přiznáváme recesi a buďme upřímní, HDP bude klesat i nadále. Ať si říkají finanční a ekonomičtí kouzelníci co chtějí, čekání na růst je zbytečná ztráta času a zcela iluzorní záležitost. Celá světová ekonomika je požírána samotným principem zavedeného finančního systému, kterého se drží zuby nehty všechny údajně vyspělé západní demokratické ekonomiky, mezi které se ČR řadí. Světové i naše hospodářství je požíráno a vysáváno výší úroků z dluhu, takže růst přechází ve stagnaci a stagnace přechází v pokles. Výše úroků již totiž přesáhla možnosti ekonomik úroky splácet, a když nám někdo tvrdí, že je třeba si půjčit, abychom mohli splatit starý úrok, buď nás má za naprosté idioty nebo je idiot on. Je to prosté a matematicky nesporné. V současné fázi jsme dospěli do stavu, že dluhů existuje více než peněz, a proto se nedá celkový dluh na úrovni států ani jednotlivců nikdy splatit. To je ale něco, co banky nechtějí slyšet. Proto pořád úsporná opatření a vyšší daně, což efektivně vede k vyvlastnění majetku občanů zadlužené země.

.

Ale když se nedá něco splatit, splaceno to nebude. A teď pozor! Naše země má vedle oficiálního dluhu mimo svou bilanci ještě další vnitřní dluh, který je mnohem hrozivější, a který rozhodně zaplacen nebude. Jedná se o závazky vůči důchodcům. Z přiloženého obrázku je zřejmé, že naše země je na evropské špici právě v tomto nelichotivém ukazateli. Na místě je zbystřit a uvědomit si, že současné generace se vyplácení důchodu, který by jim měl zajistit jakousi životní úroveň v době, kdy už nepůjde pracovat, prostě netýká. Nemůže! Naše důchody byly odčerpány na státní zakázky, ze kterých si spřízněné firmy napojené na politiky udělaly fantastický byznys. Není v žádném případě pravda, že bychom si naše důchody projedli nebo že se tak dramaticky změnil poměr důchodci versus pracující, jak se nám snaží čas od času někdo namluvit.

.

Dalším zhoubným vedlejším produktem, který nám přináší zvyšující se státní dluh i osobní dluh, je neustále se zvyšující cenová hladina věcí nezbytných k životu. Většinou se tomuto jevu nesprávně říká inflace, která prostě musí růst, když politici vydávají dluhopisy a občané si berou půjčky na veškeré nesmysly. Nová půjčka = nově vytvořené peníze. Zvyšující se dluh = zvyšující se množství peněz v oběhu, které jsou ale rozděleny nespravedlivě, vždy jen pro ty první účastníky, kteří stojí u jejich tvorby. Všichni ostatní už potom výsledek tohoto aktu vidí ve vyšších cenách téměř všeho, co je nezbytně nutné pro život. Z tohoto plyne, že zadlužení prostě dobrá věc být nemůže pro toho, komu se snižují příjmy a zvyšují životní náklady. Určitě je dobrá pro toho, kdo může nově vytvořené peníze rychle použít například na státní zakázky, ze kterých si slušnou porci sám odkrojí. No a samozřejmě zadlužení je skvělé pro banky, které mohou z ničeho vytvářet peníze, ze kterých si účtují úrok a dostávají tak něco za nic. Jestliže tedy uděláme jednoduchou matematiku, český státní dluh již není 43%, ale spíše více než 240% HDP. Dostaneme se tak na číslo 9,12 bilionů korun a to už je něco, co tento stát nikdy nezaplatí, protože to prostě nejde. To, že peníze důchodci dostanou je bez debat. Dokonce nominálně to může vypadat dobře a třeba 12 000 Kč se může zdát jako slušný důchod. Bohužel ale ne v době, kdy peníze přijdou o nějakých 80% své kupní síly.

.

.

Co v takové situaci dělat? Je třeba se spolehnout jen sám na sebe. Současná politická garnitura se zoufale snaží přijmout důchodovou reformu, aby potom mohla tvrdit, že problém způsobil někdo jiný, a že za to, že fondy krachují, oni nemohou. Neustálá víra v hospodářský růst, který umožní zvýšený výběr daní a potažmo splácení starých dluhů, je utopie. Finanční systém potřebuje pro své udržení neustálý růst, ale jak víme, nic neroste do nebe a přírodní zákony jsou přírodní zákony. S těmi ale evidentně finanční a političtí kouzelníci nechtějí vůbec počítat. My všichni normální lidé se zdravým rozumem s přírodními zákony ale počítat musíme. Tedy v případě, že si chceme udržet slušnou životní úroveň a to i v době, kdy už se důchody vyplácet nebudou. Znamená to, že nemůžeme vést rodinné či osobní finance stejně jako hospodaří s deficitem naše vlády posledních dvacet let. Jestli dokážeme fungovat s přebytkem, je třeba vědět, že spořit v současných penězích je nemožné a dokonce nebezpečné. Nemožné proto, že postupné ředění kupní síly v podobě neustále se zvyšujících cen všech životně důležitých produktů a služeb, nám z úspor potichu ale jistě ukrajuje. Spořicí občan je obírán těmi, kdo se zadlužují, protože nové dluhy = nové peníze a nové peníze ve společnosti zvedají cenovou hladinu. A nebezpečné z toho důvodu, že stát může vymyslet, že je třeba provést měnovou reformu. Při měnových reformách to je vždy v neprospěch zodpovědného občana.

.

Další, stále reálnější nebezpečí je, že banka, kde máme úspory, prostě zavře krám a zkrachuje. Zahraniční krachy bank již jsou v běhu a bylo by nerozumné myslet si, že bank u nás se to netýká. Většina západních bank je nesolventních a na své přežívání používají pouze záchranné půjčky, které zatím platíme my všichni, daňoví evropští poplatníci. Je otázkou času, kdy už žádná záchranná půjčka pro banky nebude z rozličných důvodů možná a bude potřeba vzít si prostředky od svých dceřiných poboček u nás. Přestože jsme ujišťováni, že se to stát nemůže, stačí si počkat a uvidíme, jak se nemožné stává možným. Nějakou hotovost samozřejmě člověk mít musí a různé poučky mluví alespoň o rezervě pro 6 měsíců provozu.  Jak se tedy zajistit a jak je možné v této situaci spořit? Je nezbytné spořit a svůj majetek ukládat do toho, co stát a banky nemohou snadno vzít a znehodnotit. Potom už záleží na finančních možnostech každého člověka. U někoho je rozumné nakupovat si pravidelně trvanlivé potraviny, pro někoho je to nákup zemědělské půdy, rekonstrukce svého domova, zlepšení fyzické kondice a potažmo zlepšení zdraví či nákup uměleckých děl. V neposlední řadě nejsnazší a historií nejprověřenější způsob spoření, které uchová úspory a jejich kupní sílu, je pravidelný nákup investičního zlata a stříbra. Zlato a stříbro jsou totiž drahé kovy, které většinu lidské historie strávily v roli peněz a fungovalo to dobře. Veškeré papírové měny se zatím neosvědčily déle než několik desítek let, kdy nakonec vždy dosáhly své vnitřní hodnoty, kterou je cena papíru. Ani teď to nebude jinak.