V jednoduchosti je krása – aneb kvalita a užitečnost služby či produktu se neprojeví tím, že bude složitý, popsaný odbornými výrazy, srozumitelný jen vybraným expertům a znalcům. Naopak. Čím složitější vysvětlování, čím náročnější pravidla, čím komplikovanější produkt, tím větší rizika pro klienta. Právě vinou komplikovanosti vyvolávající dojem odbornosti, někdy až vědeckosti, tu máme na první pohled lákavý produkt. Následně pak často i „oči pro pláč“. Krásně to lze ilustrovat na produktu zvaném Investiční životní pojištění (IŽP), který má sice v názvu slova „investiční“ a „pojištění“, ale řada poradců jej prodává jako druh spoření. Jde o dva až tři produkty a strategie v jednom, kdy klient má mylný pocit, že jeho využíváním ušetří čas, který by jinak věnoval hledání jednotlivých finančních produktů. Ještě před tím bylo populární KŽP – Kapitálové životní pojištění.
Připodobnil bych to ke vnímání například instantní kávy tři v jednom (káva, cukr a mléko) a vůbec ke všemu instantnímu. Úspora času a pohodlnost při její přípravě je vykoupena její nekvalitou, pro hnidopichy a zanícené nadšence umělé chuti, nižší kvalitou. To ale není všechno. Složitost IŽP s sebou nese ještě jeden aspekt – klient si po čase uvědomí, že mu produkt nevyhovuje, a dochází k předčasnému nahrazování starých smluv novými (zbytečně, když už to zruší, proč znovu opakovat chybu). Někteří finanční poradci totiž systematicky obcházejí klienty a přesvědčují je o tom, že je pro ně výhodné předčasně ukončit stávající smlouvu, aktuálně už prý nevýhodnou a zastaralou (jakkoliv to byli právě oni, kdo jim původní produkt prodal), a hned jim nabízejí podepsání nové, tentokrát už s opravdu „báječnými a jedinečnými“ parametry. Toto permanentní „přetáčení smluv“ je samozřejmě pro klienta velmi nevýhodné. Průměrná délka IŽP je u nás přibližně 5 let, přitom principálně jsou tyto produkty a smlouvy koncipovány na období mezi 20 až 30 roky. Odbytné/odkupné (to, co klient dostane od pojišťovny zpět při předčasné výpovědi) pak samo sebou nedosahuje ani částky, kterou klient do systému vložil (mimo jiné jsou peníze sníženy o tzv. splátky počátečních nákladů).
Odpověď na otázku, proč se tak děje?, najdeme ve výši provize pro zprostředkovatele a celou distribuční síť (popis najdete u přísloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“), která se u tohoto produktu pohybuje v rozmezí nevídaných 140 % až 200 % ročního pojistného. Při platbě 1 000 korun měsíčně, tedy 12 000 ročně, by taková provize mohla dosáhnout až výše 24 000 korun. Nejhorší na tom všem pak je fakt, že klient samotný o výši provizí u tohoto produktu neví.
Náklady jsou často kamuflovány v lepším případě pod pojmy počáteční poplatek, poplatek za uzavření smlouvy, v tom horším jako nějaké alokační procento. Každopádně klient v zásadě nikdy nezná poplatek v jeho absolutní výši – nákladem 24 000 korun za prodej tohoto produktu se opravdu nikdo chlubit nebude.
TIP: od roku 2013 může spory kolem životního pojištění řešit i Finanční arbitr (www.finarbitr.cz).
Další díly našeho seriálu o knize Konec finančních negramotů v Čechách si můžete přečíst ZDE!