II. pilíř penzijní reformy – proč ne

1)        Nemožnost opustit systém je ekonomicky neefektivní. Za takovou cenu (něco jako termínovaný vklad bez možnosti výpovědi na 20 – 40 let) bych požadoval garanci minimálně 10% roční zhodnocení, což mi samozřejmě nikdo nedá a dokonce mi to ani neslíbí (a to už je co říci…J).

.

2)        Nemožnost si po dosažení důchodového věku vybrat peníze najednou už považuji buď za provokaci nebo za poručníkování státu a vychovávání dospělých, jako by to byly děti, co by všechno hned utratily a poté natahovaly ruce ke státu. Že se po 30 letech spoření nemůže člověk svobodně rozhodnout, že si chce vybrat všechny peníze najednou nebo jejich část a to z jakéhokoliv důvodu (zdravotní problémy, rodina, cestování či naopak samostatné individuální investování, zaplacení nutného velkého výdaje atd.), je něco těžko pochopitelného. Občan si dokonce nebude mít možnost najednou vybrat ani ony 2%, kterými si každý měsíc přispíval přímo, zkrátka se nebude moci tímto způsobem dostat k vlastním penězům.

.

3)        Žádné garance, že systém nebude jednostranně měněn na základě politického rozhodnutí (jako třeba aktuálně u stavebního spoření). V naší zemi je totiž obecně malá předvídatelnost dlouhodobých (a bohužel i krátkodobých) finančních systémů.

.

4)        Žádná garance proti vytunelování, a že se toho za 30 let může přihodit. Vklady například nejsou, na rozdíl od vkladů v bankách, družstevních záložnách či stavebních spořitelnách, pojištěny ze zákona.

.

5)        Tento pilíř jde na úkor (- 3%) průběžného systému, kde budou chybět peníze pro stávající důchodce, kteří nemohou tento systém již využít. Nemluvě už o zámince pro zvyšování DPH právě kvůli vyrovnání deficitu důchodového pojištění. Zvýšené daně ale s sebou přinášejí a přinesou zvýšení cen, zvýšení cen = inflace, inflace = znehodnocování investovaných peněz ve fondech. Vše souvisí se vším.

.

6)        Poplatky, provize a bonusy. Nepřehledné a nezveřejněné informace o penězích, které budou lidem kráceny (nemluvě o obrovských výdajích na marketing a získávání klientů). To všechno reálně sníží výnosy klientům.

.

7)        Nejasné zhodnocování nastřádaných peněz v době vyplácení (tedy v důchodovém věku). Peníze nevyplácejí fondy, ale pojišťovny… Kdyby bylo navíc možné si peníze najednou vybrat, mohl by takový důchodce žít jen z úroku na termínovaném vkladu (či obyčejném spořicím účtu) a ještě by měl svoje peníze ze zákona chráněny.

. VŠE O PENZÍCH A II. PILÍŘI NALEZNETE ZDE! .

To vše a mnohé další samozřejmě neznamená, že mladá a střední generace nemá dělat nic, jak se nám snaží obhájci II. pilíře namluvit, že totiž kdo je proti této penzijní reformě, nechápe základní zhoršující se parametry stárnutí populace a hrozbu nízkých důchodů. Nikoliv, nicméně z toho ale nevyplývá, že II. pilíř je jediná alternativa, jak se na důchod připravit. To rozhodně není. Paradoxně je pak už výhodnější dlouhodobě investovat kupodivu do stejných fondů, dokonce i přes stejné banky, ale s mnohem větší mírou svobody, flexibility a především bez pocitu vazalství.

No a na závěr jeden paradox. Snad u všech druhů smluv má spotřebitel právo do určité doby odstoupit od smlouvy bez udání důvodu – tato ochranná lhůta chrání spotřebitele a dává mu čas jeho rozhodnutí (udělané třeba pod tlakem finančního poradce) přehodnotit. Například u spotřebitelského úvěru jde o 14 dní, u některých pojistek až 2 měsíce. A to jsou závazky maximálně na roky či každoročně se obnovující. V případě vstupu do II. pilíře jde ovšem o vztah na několik desítek let a klient takovou možnost nemá. Ani den. Proč asi?