Islámské bankovnictví:
zpátečnictví nebo inspirace? – I. díl

Pět pilířů islámu

Islámské náboženství stojí na pěti pilířích:

• Víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda (Šahada)
• Modlitba - pětkrát denně s qiblou v Mekce (Salát)
• Půst - v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku (Saum)
• Udílení almužny chudým - 2,5% čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev; později se z něho stala náboženská daň, pak tyto prostředky bylo možno použít nejen charitativně, ale i k zajištění chodu muslimské obce (Zakát)
• Pouť do Mekky - jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima (Hadž)

Korán = čisté slovo Boží (autor je Bůh, ne člověk)

Co je islám

Islám je monoteistické abrahámovské náboženství založené na učení proroka Muhammada, náboženského a politického vůdce působícího v 7. století. Slovo islám znamená „podrobení se“ či „odevzdání se“ Bohu (arabsky Alláh). Muslimové věří, že Bůh Muhammadovi zjevil Korán, který společně se Sunnou (Muhammadovy činy a slova) považují za základní prameny islámu.

Zatímco v Koránu jsou obecná pravidla, tzv. hrubý zákon, Sunna (praxe Proroka Mohammeda) jsou "prováděcí předpisy" vysvětlující a upřesňující, jak má být zákon naplňován.

Muslimové nepovažují Muhammada za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice Židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím. Muhammad je posledním prorokem („Pečetí proroků“).

Co je islámské bankovnictví

• islám je silně (komunitně) sociálně orientovaný, Zakát je jedním z pěti pilířů islámu („Nezavírejte svůj měch s penězi, jinak Bůh si nechá pro sebe své požehnání“, Prorokova Sunna)
• islámská ekonomie je založena na myšlence spravedlnosti a rovnosti, nikoli rovnostářství
• majetek a bohatství není v rozporu s islámem, je-li držena solidarita s méně majetnými či nemajetnými a není-li bohatství cílem
• teorie islámské ekonomiky vychází z islámského práva šaríja
• otázka islámského bankovnictví je tématem několika posledních desetiletí, vlastní banky aplikující islámské bankovnictví snad pouze posledních dvacet let        

Lichva a úrok v historii

• islám teoreticky zcela odmítá úrok
• není v tom jediný: starý Egypt zpočátku (do příchodu Řeků) nezná ani úrok ani lichvu, Řekové jej (úrok) používají jako „cenu za používání kapitálu“ nebo jako „náhradu za odklad splatnosti platby“; Římané používali úrok běžně – věřitel měl mj. právo prodat dlužníka do otroctví
• Židé a křesťané mají úrok a lichvu zakázanou v Bibli na několika místech Pentateuchu i v knize proroka Ezechiela
• Židé se přiklonili k výkladu pojmu „bližní“ ve významu souvěrci, tedy, že nesouvěrcům (tj. nežidům) na úrok půjčovat lze; ortodoxní Židé (charedim) dodnes trvají na zákazu úroku v Izraeli, kde také vznikly bezúročné banky
• ve středověku byl postoj katolické církve k úroku nekompromisní; utvrzen Lukášovým evangeliem - „ ... a půjčujte (míněno bez úroku) a nedoufejte, že něco dostanete zpět a vaše odměna bude velká a budete syny Nejvyššího…“
• středověcí scholastikové opírající se o Aristotela tvrdili:

o   peníze nezískané přirozeným způsobem nesmějí mít děti

o   bankéř vlastně prodává čas, který patří pouze Bohu a nemůže být individuálním vlastnictvím

o   lichva je každý předem jistý výnos, tj. transakce, která postrádá prvek neurčitosti

o   legitimní zisk = není předem jistý a je to odměna za podstoupené riziko (podobnost s islámem je zde zřejmá)

Husitské zákonodárství v českých zemích přísně zakazovalo jak lichvu, tak úrok i jeho skryté formy, jako byla renta.
Významný posun přineslo protestanství: Luther, Zwingli a Kalvín odsuzovali pouze lichvu, tj. nepřiměřený úrok, katolická církev však obnovila úplný zákaz úroku v roce 1517. V roce 1745 vydal papež Benedikt bulu, ve které říká, že „úroky nemohou být oprávněnými žádnými vnějšími důvody“ a dokonce i Kodex církevního práva z roku 1917 říká, že „za půjčku věci, která má být ve stejném množství a druhu později vrácena, nelze požadovat žádný zisk“.

Oficiálně schválil existenci úroku až papež Pius XII, když řekl, „že bankéři si vydělávají na své živobytí čestným způsobem“, avšak do Kodexu církevního práva se placení úroku jako dovolené a běžné dostává až v roce 1983 za papeže Jana Pavla II. V předislámském arabském světě mohl dlužník buď vyrovnat svůj dluh nebo dostal odklad za podmínky, že zaplatí více, než si půjčil, obvykle dvakrát tolik; sám sloužil jako zástava, kterou si mohl věřitel ponechat (jako otroka) nebo prodat; ale i tehdy do dne splatnosti nebyla půjčka zatížena žádnou sumou navíc k jistině (!)