Komentář k připravovanému nařízení o ratingových agenturách

článek na téma ratingových agentur najdete také na: https://www.bankovnipoplatky.com/autorske-clanky/ratingove-agentury--spoluvinik-co-dal-kibicuje-7552/       Zpřísňování podmínek pro na tvorbu a šíření informací na finančním trhu je takřka přirozenou součástí akčních plánů, které reagují na určitou krizovou situaci. V rámci odpovědi na současnou finanční krizi je regulace informací zpracovávaných a šířených ratingovými agenturami jednou z oblastí, na kterou se zaměřují všechny vyspělé země, Evropskou unii nevyjímaje. Připravované nařízení o ratingových agenturách představuje první komplexní krok Společenství o v oblasti regulace ratingových agentur. Připravované nařízení o ratingových agenturách je rovněž jedním z bodů agendy českého předsednictví.  

Úvodem

Činnost ratingových agentur si můžeme přiblížit jako sběr informací o konkrétním emitentovi finančního nástroje, o situaci v daném hospodářském sektoru a celkové makroekonomické situaci. Na základě analýzy a vyhodnocení těchto informací je vypracováno standardizované hodnocení (rating), které vyjadřuje pravděpodobnost, s jakou bude emitent schopen splnit své finanční závazky. Toto hodnocení je výsledkem použití určité standardizované metodologie, které je specifickým know-how každé ratingové agentury. Ratingové hodnocení má strukturovanou povahu - podle kvality emitenta finančního nástroje je rating členěn do příslušných stupňů, které odpovídají očekávání ratingové agentury ohledně pravděpodobnosti s jakou bude emitent schopen splnit své finanční závazky. Rating tak představuje určitou indikaci o kvalitě emitenta a příslušného finančního nástroje a o riziku, které je s investicí do takového finančního nástroje spojeno. Konkrétní hodnota ratingu je tedy důležitou informaci pro rozhodování potenciálních investorů o tom, jaké riziko příslušná investice představuje, zda příslušný finanční nástroj zakoupí či nikoliv, a jakou cenu jsou ochotni zaplatit. Obecně lze říci, že pro investory jsou obecně atraktivnější finanční nástroje, které mají rating, neboť investoři o nich mají více informací a určitou referenční základnu pro svá investiční rozhodnutí. Dlouhou dobu byla činnost ratingových agentur zcela mimo jakoukoliv regulaci. Až v 70. letech minulého století americká Komise pro cenné papíry zavedla proces „uznávání“ ratingových agentur, které vydávaly ratingy emitentů kótovaných na amerických burzách.[1] Nicméně, jednalo se pouze o faktické uznání těch ratingových agentur, které již byly trhu aktivní. Zásadní podněty pro regulaci ratingů však přinesly až asijská finanční krize a finanční skandály firem Enron a Parmalat na počátku tohoto desetiletí. Tyto negativní události vyvolaly zásadní pochybnosti o důvěryhodnosti ratingů a o schopnostech ratingových agentur efektivně zohledňovat ve svých ratingových hodnoceních negativní hospodářský vývoj u emitentů finančních nástrojů či makroekonomických faktorů. Regulatorní odezva měla různou podobu - například v Austrálii přijali legislativu pro ratingové agentury již v roce 2001. Ve Spojených státech byl v roce 2006 přijat zákon o regulaci ratingových agentur.[2] Odpovědí v globálním měřítku byl kodex mezinárodní organizace regulátorů kapitálového trhu (IOSCO) pro ratingové agentury,[3] který však měl pouze povahu doporučení. Současná finanční krize, která odstartovala právě v USA, přinutila všechny vyspělé státy hledat odpovědi na její příčiny. Mezi mnoha dalšími důvody vzniku krize bývá uváděna také negativní role ratingových agentur. Především neúplnost či nesprávnost jejich ratingů, nedostatečnost informací poskytovaných investorům ohledně strukturovaných finančních nástrojů, jejichž podkladovými aktivy byly hypotéky a jiné finanční nástroje, či neadekvátní metodologie. Významným problémem byl též střet zájmů, kdy ratingové agentury jsou primárně placeny právě emitenty finančních nástrojů jejichž hodnocení provádí. To může vést k motivaci ratingových agentur vycházet emitentům „vstříc“ a vydávat ratingy, které jsou zcela objektivní. V neposlední řadě je předmětem kritiky také pomalá reakce ratingových agentur na nové negativní informace a opožděné snižování příslušných ratingů.  

Přístup Evropy k regulaci ratingů

V návaznosti na usnesení Evropského parlamentu z roku 2004 iniciovala Evropská komise v roce 2005 vyhodnocení činnosti ratingových agentur a standardů pro vydávání ratingů. Na základě zprávy CESR[4] provedla komise analýzu hlavních problémů při činnosti ratingových agentur a možných tržních selhání. Výsledky této analýzy vedly komisi k rozhodnutí o potřebně legislativní reakce na zjištěné nedostatky. V létě 2008 byly předloženy k veřejné diskusi hlavní teze legislativních opatření, které by měly vést k odstranění nejzásadnějších nedostatků. V návaznosti na výsledky veřejné diskuse připravila Komise ve velice krátkém čase návrh nařízení o ratingových agenturách, který uveřejnila počátkem listopadu loňského roku. Tento návrh je v současnosti diskutován členskými státy v Radě EU. Následně bude nařízení projednáváno Evropským parlamentem, jehož hlasování se očekává na konci dubna. Pokud bude toto nařízení schváleno, předpokládá se jeho účinnost od září letošního roku. V současnosti je činnost ratingových agentur upravena v evropské legislativě pouze velmi omezeným způsobem. Například uznávání ratingových agentur, jejichž ratingy mohou využívat banky ve svých interních modelech pro stanovování kapitálových požadavků je stanoveno v konsolidované bankovní směrnici[5]. Dále o ratingových agenturách hovoří směrnice o zneužívání trhu,[6] která zmiňuje povinnosti ratingových agentur zajistit adekvátní prezentaci ratingů a uveřejňování informací o případných střetech zájmů při jejich činnosti.  

Návrh nařízení o ratingových agenturách

Přestože název nařízení hovoří pouze o ratingových agenturách má toto nařízení dvě oblasti působnosti. V první oblasti specifikuje, které osoby a ve kterých situacích jsou povinny používat pouze ratingy vydané evropskými ratingovými agenturami. Druhá oblast působnosti nařízení nastavuje podmínky a předpoklady pro vydávání ratingů v EU a pravidla pro registraci a činnost ratingových agentur. Důvod pro tuto „dualitu“ obsahu nařízení vyplývá z právního základu pro jeho vydání. Právním základem deklarovaným v úvodním ustanovení navrhovaného nařízení je článek 95 Smlouvy o evropských společenstvích („Smlouva“). Článek 95 pojednává o vytváření a ochraně jednotného vnitřního trhu a beze sporu odůvodňuje nastavením určitých kvalitativní požadavků na ratingy a informace o nich. Ohledně stanovení podmínek pro činnost ratingových agentur a stanovení povinnosti získat speciální podnikatelské oprávnění pro vydávání ratingů v celém Společenství, však může být do jisté míry otázkou, zda komise neměla zvolit jako právní základ spíše článek 47 (2) Smlouvy. Tento článek upravuje právo volného pohybu osob, zboží a kapitál a je standardním právním základem evropských předpisů v oblasti finančního trhu. Argumentace předkládaná komisí pro zahrnutí pravidel pro činnost ratingových agentur pod článek 95 Smlouvy uvádí, že imanentním předpokladem zajištění dostatečné kvality ratingů využívaných na vnitřním trhu je také stanovení adekvátních podmínek pro osoby, které tyto ratingy vytváření a šíří. Navrhované nařízení požaduje, aby všechny ratingové agentury působící v EU získaly registraci u příslušného orgánu dohledu v členském státě, kde mají sídlo. V případě skupiny ratingových agentur působících ve více členských státech bude nezbytné, aby příslušnou registraci získala každá z ratingových agentur působících ve skupině. Tato registrace by měla umožnit ratingovým agenturám vydávat ratingy v celém Společenství. V rámci příslušného řízení o registraci by ratingové agentury měly doložit orgánům dohledu splnění poměrně rozsáhlých organizačních a personálních požadavků, postupů a modelů pro tvorbu ratingů. Podobně jako u jiných finančních institucí, požaduje nařízení po ratingových agenturách například vytvoření dostatečného systému vnitřní kontroly, systému pro identifikaci a prevenci střetů zájmů. Nařízení obsahuje podrobná pravidla pro činnost analytiků a členů ratingových výborů. Navrhovaná úprava stanovuje například specifické požadavky na jejich rotaci tak, aby byla omezena možnost střetu zájmů vyplývající z dlouhodobé vazby mezi osobami, který vypracovávají ratingy a posuzovanými emitenty. Dále nařízení vyžaduje, aby nejen analytici, ale i osoby ve vedení ratingové agentury měly adekvátní znalosti a zkušenosti z finančního trhu, které jsou nezbytné pro řádnou tvorbu ratingů. A také specifikuje určité konkrétní kontrolní pravomoci, které musí být vykonávány prostřednictvím nezávislých členům dozorčí rady. Významný je také požadavek na zajištění systematického vyhodnocování ratingových metodologií a na průběžné sledování a vyhodnocování předpokladů pro vydání jednotlivých ratingů. V případě zjištění zásadních změn v podmínkách na jejichž základě byl rating vydán musí ratingová agentura provést přehodnocení stávajícího ratingu a pokud je to důvodné, také provést jeho změnu. V neposlední řadě ukládá nařízení ratingovým agenturám povinnost zajistit adekvátní informování uživatelů ratingů a investorské veřejnosti o ratingových hodnoceních, o tom jakou metodologií byly vypracovány, a co je jejich přesným obsahem. Ratingové agentury budou mimo jiné povinny uveřejňovat informace o historické „výkonnosti“ ratingů, tedy o tom s jakou spolehlivostí se jejich ratingová hodnocení v minulosti naplnila. Z hlediska dohledu nad činností ratingových agentur předpokládá nařízení úzkou spolupráci orgánů dohledů z celé EU v rámci kolegií. Navrhuje se, aby se do procesu registrace ratingových agentur a dohledu nad jejich činností a při přijímání případných opatření k nápravě či sankcí mohli zapojit všechny orgány dohledu, které jsou členy kolegia. Významnou úlohu má při dohledu ratingových agentur CESR, který má v řadě oblastí vydávat metodologická doporučení pro činnost orgánů dohledu a přispívat ke koordinaci jejich činnosti a k harmonizované aplikaci požadavků stanovených tímto nařízením. Ohledně pravidel pro uživatele ratingů se v připravovaném nařízení navrhuje požadavek, aby evropské finanční instituce v určitých situacích používaly výhradně ratingy vydané evropskými ratingovými agenturami. Mělo by se jednat o situace, kdy používání ratingů předepisují evropských směrnice, které upravují činnost finančních institucí - nařízení zde hovoří o využívání ratingů pro „regulatorní účely“. Například se jedná o využívání ratingů v rámci výpočtu kapitálové přiměřenosti ze strany bank a obchodníků s cennými papíry podle směrnice o kapitálových požadavcích,[7] při stanovování požadavků na solventost pojišťoven a zajišťoven podle připravované směrnice o solventnosti. Dále o využívání ratingů hovoří směrnice UCITS[8] u některých přípustných aktiv standardních fondů kolektivního investování a u některých aktiv zaměstnaneckých penzijních institucí podle směrnice o zaměstnaneckých penzijních institucích.[9] Návrh nařízení však neobsahuje obecnou povinnost finančních institucí používat výhradně evropské ratingy, resp. povinnost investovat do finančních nástrojů s evropským ratingem. Na druhou stranu nařízení také neobsahuje požadavek, aby všechny finanční nástroje, které jsou využívány finančními institucemi a investorskou veřejností měly rating resp. evropský rating. Aby bylo možné pro výše popsané účely využívat ratingů vydaných ratingovými agenturami mimo EU, předpokládá nařízení proběhnutí určité procedury (tzv. endorsement). Obsahem této procedury je že, ratingová agentura registrovaná v některém členském státě, převezme rating vydaný mimo EU. Při tom tato evropská ratingová agentura musí zkontrolovat splnění určitých podmínek kladených na proces přípravy ratingů a na ratingovou agenturu se sídlem mimo EU. Ratingová agentura se sídlem v členské státě EU provedením endorsementu přebírá záruky za obsah a věrohodnost ratingu vydaného ve třetí zemi. Cílem tohoto postupu je zajistit dostatečnou kvalitu „importovaných“ ratingů.  

Shrnutí

Připravované evropské nařízení o ratingových agenturách, by mělo přinést investorům podstatně více informací o ratingových hodnoceních a o činnosti ratingových agentur. Nově stanovené požadavky na adekvátní procesy tvorby ratingu, aktualizaci ratingových metodologií a promptní přehodnocení ratingů v případě nových zásadních informací o emitentovi mohou přinést zvýšení kvality ratingů a jejich vypovídací schopnosti. Do jisté míry je otevřenou otázkou, jak se k evropské regulaci postaví ostatní země mimo EU jako např. Spojené státy a Japonsko a ratingové agentury působící v těchto zemích. Otázkami regulace ratingových agentur se v současnosti intenzivně zaobírá fórum zemí G20. Akční plán G20 již předpokládá, že všechny členské země tohoto seskupení zavedou adekvátní registraci a dohled na činností ratingových agentur. Lze tak předpokládat, že postupně dojde k vytvoření globálního regulačního standardu pro ratingové agentury.   Text vychází z článku uveřejněného v Obchodně právní revue č. 3/2009   autor je studentem doktorského studijního programu na katedře obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně  
[1]              Jednalo se uznání formou tzv. non-action letters, kdy americká Komise pro cenné papíry akceptovala činnost příslušné ratingové agentury a deklarovala, že vůči této ratingové agentuře nebude přijímat žádná sankční opatření. [2]              Credit Rating Agencies Reform Act (2006). [3]              IOSCO Code of conduct for credit rating agencies (2003). [4]              Committee of European Securities Regulators. [5]              Směrnice 2006/48/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o její výkonu. [6]              Směrnice 2003/125/ES Evropské komise 22. prosince 2003 provádějící směrnici 2004/6/ES Evropského parlamentu a Rady o poctivé prezentaci investičních doporučení a uveřejňování střetů zájmů. [7]              Směrnice 2006/49/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. června 2006 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí. [8]              Směrnice Rady 85/611/ES ze dne 20. prosince 1985 o koordinaci právních a správních předpokladů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP). [9]              Směrnice 2003/41/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 3 června 2003 o činnostech institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění a dohledu nad nimi.