I. díl:
Lichva je tu odnepaměti a je věčná

Některé společnosti odmítají nejenom lichvu jako takovou, ale i úrok z úvěru. Typickým příkladem je Islámské bankovnictví, které úrok jako platbu z půjčení peněz přímo odmítá a považuje ho za nemorální věc, která je v rozporu s příslušnými náboženskými nařízeními a pravidly chování. V našem systému, kterému typicky dominovala křesťanská víra, a katolické vyznání, se pohled na lichvu vyvíjel postupně.

Křesťanská nauka u prvních křesťanů odmítala hromadění bohatství a majetku. Jedním ze zdrojů hromadění bohatství byla právě lichva, která umožňovala bohatším členům společnosti využívat svých nahromaděných finančních zdrojů, k dalšímu odsávání hodnot ze společnosti prostřednictvím výpůjček různým skupinám lidí, ale i třeba státu. Hromadění bohatství pak bylo v přímém rozporu s výkladem evangelia a bible. Ještě ve 4. století uvádí Hieronymus (348 – 420), že každý boháč je hříšníkem nebo dědicem hříšníka.

První křesťané také byli chudými příslušníky společnosti a jejich společnost byla zaměřena spíše sociálně. Tak jak žili první křesťané, měli žít i mniši či jeptišky v klášterech. Tedy život v modlitbách, odříkání a práci, v některých případech i žebrání, které známe z tzv. žebravých řádů.

Typickým příkladem vztahu náboženství a ekonomiky je dílo svatého Augustina O boží obci (De civitas dei, sv. Augustin), dle kterého mmj. : a) Bůh nezná žádné sociální ani hospodářské rozdíly, b) soukromé vlastnictví se udržuje pouze světskou mocí a není součástí božího řádu, c) všichni mají povinnost živit se tělesnou prací a tato povinnost je brána jako apoštolský příkaz.

V této době také vidíme největší vliv náboženství a jeho výkladu na ekonomiku a ekonomické vztahy ve společnosti. To však už neplatilo v dalších fázích středověku, a ještě méně pak s nastupující renesancí.

Postupem času, zejména v době vrcholícího středověku církev a její příslušníci postupně bohatli a nebránili se ani věcem a postupům, které byly dříve zakázány nebo kritizovány jako nemorální. V této době už církev úrok z půjčky neodsuzovala a nekritizovala. Hlavním zdrojem úvěrů se v této době stávají židovští finančníci, kteří půjčují nejen za úrok, ale také často i za lichvářský úrok. I přesto se klienty židovských finančníků stávají šlechtici, kupci, církev a dokonce i panovníci.

Přímo z našich dějin pak známe také společenské krize, které způsobil fakt, že se církev v ekonomických a společenských otázkách přestala řídit původním výkladem písma a toto si začala přizpůsobovat po svém tak, aby se jí to co nejlépe hodilo do aktuálních podmínek rostoucího vlivu a bohatství církve. Jan Hus, jako kazatel kritizoval církev a její hodnostáře, že se chovají v rozporu s biblí a nedodržují její zásady, jako prvotní křesťané. Kritizoval sběr funkcí - obročí, maximalizaci příjmů, poživačný život církve a prodávání odpustků, které svým charakterem a koncepcí nemají vůbec daleko právě k lichvě.

DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY POPISUJÍCÍ KATOLICKÉ A ISLÁMSKÉ BANKOVNICTVÍ NALEZNETE ZDE!