Proti křivdě se ozve 75 % Čechů, hlavně když jde o peníze

Pokud se situaci podaří napravit a vznikne právo na odškodnění, každý pátý respondent se ho bojí přijmout kvůli obavám z medializace a poškození vztahů, ukázal průzkum agentury STEM/MARK pro společnost Vindicia.

Tři čtvrtiny respondentů uvádí, že se ozvou v případě, kdy cítí křivdu. Ještě více odhodlaní jsou Češi v případě, že se nespravedlnost děje jejich blízkým. „V realitě se ale do rozhodnutí promítnou takové věci, jako že by bylo třeba najmout právníky či oslovit úřady. Ochota bojovat o nápravu pak klesá, stejně jako vůle zastat se neznámých lidí. Za ně se v případě křivdy postaví jen každý třetí,“ říká Tomáš Beck, odborník na odškodnění ve společnosti Vindicia.

Lidé řeší hlavně peníze

Špatně vrácené peníze v obchodě nebo kávovar, který rozbil hned po čtvrtém použití? To jsou typické případy, kdy Češi situaci řeší – alespoň jednou se do takové nápravy pustily dvě třetiny respondentů. Horší už je to například u kvality služeb nebo u úředního rozhodnutí, které je vnímáno jako chybné. „Lidé se cítí komfortněji, pokud mají v ruce jasné důkazy a výsledek stížnosti se dá do značné míry předvídat. Kufr, který se po první cestě rozpadne, se řeší lépe než to, že nám v restauraci přinesli jídlo, které nám nechutnalo,“ vysvětluje Beck.  

Lidé se snaží řešit problémy v práci i s úřady. Třetina respondentů se ozvala, když jejich zaměstnavatel porušil závazná pravidla, pětina má zkušenost s řešením zanedbané lékařské péče. Každý sedmý respondent pak vymáhal odškodnění za úraz.

Délka případného sporu odrazuje

Průzkum ukázal, že lidé preferují řešení sporů, kdy je situace poměrně jasná a lze ji napravit obratem, například právě výměnou poškozeného zboží za nové. „Pravděpodobnost, že se člověk rozhodne křivdu řešit, klesá s tím, kolik to zabere času. 80 % respondentů si nedovede představit, že by se do nápravy nespravedlnosti pustili s vidinou, že spor zabere roky. Bojí se, že je postup bude stát příliš mnoho času a energie,“ říká Beck. Lidé se také poměrně neradi spoléhají na soudy a úřady, dvě třetiny respondentů je nechtějí oslovit.

Náprava křivdy vyžaduje vykročení z komfortní zóny. Polovina respondentů přiznává, že občas raději sami sebe přesvědčí, že nespravedlnost nebyla zase tak velká a za řešení nestojí. S časovým odstupem si ale každý druhý tento přístup vyčítá.

Křivdu má napravit vysoké odškodnění? Češi se bojí medializace a závisti

Lidé, kteří utrpí úraz při dopravní nehodě, v práci či ve škole mají nárok na odškodnění, které má újmu vykompenzovat. Po sečtení bolestného, ošetřovného, kompenzace ztížení společenského uplatnění a dalších faktorů se částka běžně vyšplhá i na více než milion korun. Přesto se najdou důvody, proč Češi váhají peníze přijmout. Pětina respondentů se bojí medializace svého případu, se kterou navíc souvisí závist ze strany sousedů a rodiny. „Lidé mají strach z narušení vztahů. V praxi jsme se nejednou setkali s případem, kdy jsme se s klienty u soudu dostali do konečné fáze sporu a oni těsně před rozhodnutím vše ukončili. Argumentovali tím, že by sice získali statisíce, ale na malém městě by se na ně sousedé dívali skrz prsty,“ popisuje Beck.

Uvádí příklad ze severní Moravy, kde na dětském hřišti dospělý cyklista srazil malou holčičku. Plnění odškodnění bylo z jeho odpovědnosti v občanském životě, kde byl pojištěn na 2 miliony korun. Rodina se dobrovolně vzdala asi 400 tisíc korun, protože měla obavy z reakce okolí.

Každý pátý respondent navíc tvrdí, že více než odškodnění je pro ně důležitý trest pro toho, kdo jeho úraz zavinil. Jsou si rovněž vědomi, že peníze zdraví nenahradí. „Hlavně u dopravních nehod se přidává obava z toho, aby případné odškodnění viníka nehody nezruinovalo – za volantem totiž mohl udělat chybu náš blízký příbuzný či kamarád,“ uzavírá Beck.

Průzkum byl realizován v listopadu 2019, a to na vzorku 1000 respondentů.