GREEN PAPER aneb Transfery z českých bank do zahraničí, 1. díl

O výhodnosti nebo nevýhodnosti zahraničních investic se diskutuje v mnoha zemích. Díky mediím sestávají atraktivním předmětem zájmu veřejnosti. Tyto otázky jsou populární např. při vládních krizích, u příležitosti blížících se voleb, při zhoršení konjunktury, která zasáhne životní úroveň většiny obyvatelstva apod.

Specifické důvody pro zamyšlení nad problémem přílivu a odlivu kapitálu existují v zemích, které v 90. letech prošly transformací ekonomiky, tj. obdobím přechodu k tržní ekonomice.

Každá z nich však – kromě společných rysů uvedené transformace – zaznamenává i odlišné rysy: transformační politika jednotlivých zemí vycházela z komplexu odlišných „startovních“ podmínek, kdy značnou roli hrály i faktory předchozího historického vývoje, zejména stupeň vyspělosti dané ekonomiky. Značnou úlohu hraje i skutečnost, zda šlo o velké nebo střední a menší země, pro které – jak známo – otázka zapojení do mezinárodních ekonomických vztahů může mít větší nebo menší význam.

Česká republika vstoupila do procesu transformace specifickým způsobem – kuponovou privatizací, od níž se očekávalo, že napomůže vyřešit řadu ekonomických i politických otázek. S odstupem více než jednoho desetiletí se názory domácích i zahraničních odborníků, na úspěšnost transformační politiky stále liší. Vlivem řady negativních dopadů kuponové privatizace na většinu jejich účastníků i pod vlivem některých hospodářskopolitických rozhodnutí během 90. let se ukazuje, že část veřejnosti není spokojena s dosaženými výsledky a domnívá se, že se mohlo jít jinou cestou. Mnoho pochybností existuje v otázce výhodnosti nebo nevýhodnosti investic uskutečněných v ČR zahraničními investory, tak jak k nim docházelo během transformačního období, mj. také na základě tehdejší hospodářské politiky a s ní spojeného komplexu právních předpisů. V diskusi také často bývá zmiňována historie transformace bankovního sektoru v ČR. Pohled na její výsledky a důsledky je ostře polarizován.

Casus belli

V diskusi o situaci v bankovním sektoru ČR se v souvislosti s hodnocením důsledků privatizace velkých bank na počátku nového tisíciletí vyhrocuje názor, který lze stručně shrnout do těchto tézí:

Velké zahraniční banky v procesu privatizace získaly některé české banky velmi levně („téměř zadarmo“). Neměly by proto mít možnost vyvádět většinu zisků (dosažených hlavně díky přemrštěným poplatkům za poskytované služby) do zahraničí, ale měly by dosažené zisky investovat v tuzemsku ve prospěch ekonomického rozvoje.

Tato argumentace vyjadřuje oprávněné obavy části naší veřejnosti z posledních událostí ve finanční sféře v Evropské unii: vyplývá z důsledků řešení řecké krize, které hrozí svými některými dopady i na ČR, z úvah o „vícerychlostní“ EU, z plánu na vytvoření bankovní unie zemí Eurozóny aj. Tyto obavy nelze bagatelizovat a je nutno o nich seriózně diskutovat s využitím teoretických poznatků i ze znalosti úskalí s jejich praktickou aplikací.

Předkládaný GREEN PAPER se zabývá pouze částí celého komplexu výše uvedených otázek, a to především úvahami o odlivu finančních aktiv ze 4 největších zahraničních bank, které v podstatě ovládají bankovní sektor v ČR.  Hlavní formou odlivu jsou toky dividend, které bankovní akciové společnosti vyplácejí svým akcionářům v zahraničí. Odliv dividend je formou odlivu kapitálu, která je nejvíce na očích a kterou lze objektivně sledovat. Kromě  těchto toků existují i některé jiné formy pohybů finančních aktiv, které tolik na očích nejsou, a které jsou méně prokazatelné.

Česká republika z celosvětového pohledu na kapitálové transfery má sice zanedbatelný význam, avšak pro Českou republiku velkou roli hraje to, jaká je její pozice jako příjemce kapitálu a s jakými problémy se v této pozici musí vypořádat.

Informace o transferech aktiv z vybraných bank v ČR směrem k jejich mateřským zahraničním bankám v období před světovou finanční krizí.

Obavy z potenciálního negativního dopadu možných transferů finančních aktiv, zejména dividend akcionářů bank v České republice, které byly zprivatizovány zahraničními finančními institucemi před vstupem ČR do EU, byly předmětem odborné diskuse již před vstupem ČR do EU. Lze říci, že negativní dopad (již před vypuknutím světové finanční krize v r. 2007) vesměs byl očekáván. Tyto obavy byly vyvolány zejména tou skutečností, že bankovní sektor v České republice byl již v r. 2006 fakticky téměř zcela v rukou zahraničních institucí, většinou ze zemí Evropské Unie.

K 31. prosinci 2006 bylo plných 97% bankovních aktiv v rukou zahraničních subjektů; u pojišťoven to bylo 75%. Během období 1999-2006 v bankovním sektoru došlo k četným majetkovým přesunům. Koncem r. 2006 kolem 70% bankovních transakcí připadalo na země EU. Největší podíl přitom připadal na Belgii, Francii a Rakousko, což je pochopitelné, protože v těchto zemích se nachází sídlo „mateřských“ bank, které ovládají ČSOB, Komerční banku a Českou spořitelnu. Pouze cca 8% transakcí připadalo tehdy na americké banky.

Zahraniční akcionáři s majetkovým podílem větším než 5% základního kapitálu pocházeli v r. 2006 celkem z 9 zemí.

Podle uveřejněných informací do konce r. 2007 zahraniční vlastníci bank, které byly zprivatizovány před vstupem ČR do EU, investovali do operací spojených s privatizací, cca 102 mld. Kč. V r. 2007 se jim již z těchto nákladů privatizace vrátilo 58 mld. Kč, tj. již téměř dvě třetiny.

Uvedenou částku 58 mld. Kč v podstatě tvořily dividendy, které byly během sledovaného období vyplaceny novým zahraničním akcionářům. Odliv dividend z ČR do zahraničí je zápornou položkou na běžném účtu platební bilance ČR.

Až do r. 2007, kdy v ČR došlo k dokončení transpozice předpisů Evropské unie do české legislativy (v souvislosti s uplatněním MIFID), nebyly některé skutečnosti souvisící s finančními transfery podrobněji evidovány. Na základě MIFID došlo k prohloubení evidence bankovních a jiných finančních transakcí, k uplatnění přísnějších procedur atd. Mezi tehdejší novinky patří např. zavedení uveřejňování externích auditů, přísnější pravidla pro sledování bankovních rizik, sledování obchodů s propojenými osobami, aj.  V ČR vstoupily v účinnost také předpisy o konglomerátech.

V r. 2007 byl v ČR v souvislosti se zavedení přísl. ustanovení o dohledu nad konglomeráty identifikován pouze 1 bankovní konglomerát. Nicméně nutno konstatovat, že v mnoha případech (spíše ve většině případů) je obtížné, ne-li téměř nemožné identifikovat finální vlastníky – bankovní akcionáře, neboť forma akciové společnosti umožňuje sřetězení vlastníků bankovních akcií. Řada společností (včetně nebankovních, resp. nefinančních), na jejichž majetku se podílejí banky, má sídlo v daňových rájích, což brání identifikaci skutečných vlastníků.

Banky, o nichž GREEN PAPER vzhledem k jejich kardinálnímu významu pro bankovní sektor v ČR pojednává, se navzájem liší základními parametry, rozměry činnosti, významem pro ekonomiku ČR jako hostitelské země i výsledky jejich činnosti. Protože jde o první čtyři nejvýznamnější banky v České republice, není nezbytné zde o nich uvádět celková data, ale spíše upozornit na některé rozdíly v jejich činnosti. Řada prvků v charakteru sledovaných bank vyplývá z jejich ovládání „mateřskými“ zahraničními bankami, které jsou jejich výhradními nebo dominujícími vlastníky.

.

Obrázek 1. Sídla mateřských bank 4 největších bank ČR

.

Banka Société Générale i banka KBC  figurují jako globální, systémově významné banky na seznamu tzv. G-SIFIs (tj. mezinárodně systémově významných finančních institucí), jejichž činnost je v rámci mezinárodní dohody Basilej III silněji regulována než činnost jiných, byť velkých bank. Naproti tomu Erste Bank i UniCredit Bank na tento seznam sice nebyly zařazeny, nicméně jsou uznávány jako velmi významné banky v Evropě.

Komerční banka, a. s. i Československá obchodní banka, a.s., které patří mezi přísněji regulované a dohlížené velké systémově významné, globální banky a jejich skupiny, jsou z hlediska systémové významnosti pro stabilní vývoj bankovního sektoru ČR rozhodující. Jejich případný kolaps by v ČR mohl vyvolat dominový efekt.

Pro otázku transferů má značný význam vlastnická struktura čtyř bank sledovaných v této studii. Čtyři sledované „české“ banky jsou co do vlastnické struktury dosti odlišné.

Podle výroční zprávy Komerční banky, a.s. za rok 2010 (str. 62), největší akcionáři Komerční banky k 31. prosinci 2010 (s podílem na základním kapitálu větším než 3 %) podle výpisu z registru emitenta převzatého od Centrálního depozitáře cenných papírů k 31. prosinci 2010 jsou Société Générale, S. A. (60,35%), dále Chase Nominees Limited (4,97%), Nortrust Nominees Limited (4,59%) a STATE STREET BANK AND TRUST COMPANY (4,42%).

Podle výroční zprávy ČSOB, a.s. za rok 2010 (str. 16), ČSOB je stoprocentní dceřinou společností KBC Bank NV. Jediným vlastníkem společnosti KBC Bank je KBC Group NV. Obě společnosti sídlí v Bruselu v Belgii. Skupina ČSOB k 31. prosinci 2010 měla majetkovou účast ve 36 právnických osobách a do konsolidačního celku bylo kromě mateřské banky zahrnuto 27 společností.

Podle výroční zprávy České spořitelny, a.s. za rok 2010 (str. 46), Společnost EGB Ceps Holding GmbH, Am Graben 21, Vídeň, Rakousko) měla podíl 97,987% na základním kapitálu České spořitelny. Společnost EGB Ceps Holding GmbH je 100% dceřinou společností EGB Ceps Beteiligungen GmbH, která je 100% dceřinou společností Erste Group Bank AG.

Podle výroční zprávy UniCredit Bank Prague za rok 2010 (str. 45), měla UniCredit Bank Austria AG, Vídeň Rakousko 100% podíl na základní kapitálu UniCredit Bank Prague.  Výše uvedené údaje jsou relevantní pro odhad významu příp. transferu finančních aktiv výše uvedených bank pro ekonomiku ČR.

Konec 1. dílu

2. díl najdete ZDE

WHITE PAPER najdete ZDE