Jsou bankovní poplatky legální? Přečtěte si a zapojte se do diskuse

21.2.2007 jsem sledoval Radiožurnál, (a četl jsem příspěvek p. Dandy), který zařadil jako téma dne bankovní poplatky a z toho vyplývající názory různých odborníků. Tedy spíše zainteresovaných jedinců. Došel jsem k závěru, že pořady tohoto typu, s tímto zaměřením a takto řízenou diskusí jsou médii připravovány na přímou objednávku bank. Není těžké si to představit. Banky mají dost prostředků a dostatečně dlouhé prsty. Mají své lidi i v Parlamentu, takže si dokáží upravit zákony tak, aby jim šly na ruku (mohu dokázat). Zmáknout média je pro ně „brnkačka“.

            Diskuse je vždy vedena na téma: bankovní poplatky jsou příliš vysoké (je srovnáváno s jinými státy), je nutno zajistit, aby byly nižší. To je diskuse, která přímo nahrává do karet všem bankám a legalizuje jejich počínání. Z diskuse nepřímo (možná i přímo) vyplývá, že poplatky za „služby“ jsou oprávněné, naprosto legální, v souladu s právem i běžnými pravidly obchodního styku. Takto vedenou diskusí se podařilo do obecného povědomí veřejnosti vštípit názor, že banky mají na poplatky právo, jde pouze o jejich výši. To je osvědčený tah. K tomuto názoru se vždy přidá velké množství nespokojenců.

            Tato metoda je velice dobře známa a dlouho používaná manipulátory veřejného mínění a to za všech režimů. „Fígl“ této metody spočívá v tom, že se davu ukáže jasně viditelný, ovšem falešný cíl, o kterém se ví, že strhne davy. Viditelnost tohoto cíle se neustále obnovuje a zesiluje. Vyhovuje to tak všem. Dav má pocit, že se konečně něco děje, vyvolení (volení zástupci) mají možnost získat laciné body (přidali se přece na stranu lidu). Zasvěcení si mnou ruce. Dobře vědí, že tento cíl je neprůstřelný, že diskusi vyvolanou na téma dané tímto cílem snadno porazí. Hlavním úkolem tohoto nastrčeného cíle je odvést pozornost od cíle hlavního. V daném případě řešit tyto otázky:

1)       zda banky mají vůbec právo označovat operace bankovního účtu zákonem definované jako jejich povinnosti za službu klientovi,

2)       zda to, co banky označují jako službu klientovi je vůbec službou klientovi,

3)       zda se banky, které záměrně vyvolávají představu, že jsou úschovnou peněz a že „spravují“ peníze svých klientů nedostávají do rozporu s Obchodním zákoníkem - § 46- Klamavé označení zboží a služeb,

4)       zda se banky nedopouštějí trestného činu nedovoleného podnikání, jestliže záměrně vyvolávají dojem, že jsou úschovnou peněz. Úschovnu peněz nemají zapsánu ve svém zápisu v Obchodním rejstříku. V případě úchovy by jim svěřené prostředky nesměly používat k vlastnímu podnikání,

5)       zda se banky tím, že jednostranně určují „poplatky“, jejich výši a tyto poplatky si přivlastňují z majetku klientů, nedopouštějí ohrožení ústavně zaručeného institutu nedotknutelnosti osobního vlastnictví. Vklad klienta nepřestává být jeho vlastnictvím.

            Kamuflážním cílem uvedené diskuse je dosáhnout toho, aby banky požadovaly poplatky v nižší úrovni. To je absolutně neprůchodný požadavek a veškerá diskuse je pouze sterilním plácáním, bez valného významu (jak dlouho je vedena a co se stalo?). Jediný výsledek je, že se upevní postavení bank a jejich „právo“ vybírat i absurdní poplatky a určovat si jejich výši. A to bez jakékoli kontroly (hlavního cíle bylo dosaženo. Nediskutuje se zda poplatky ano, nebo ne, ale pouze o jejich výši). Banky si mnou ruce, neboť samy vědí, co v naší republice provádějí za lumpárnu. Přicházejí přece ze světa, kde obchodní vztahy, principy podnikání a zejména znalost hodnoty peněz mají dlouhou tradici. Veřejnost tam velice dobře ví, že ten kdo má peníze určuje podmínky a ten, kdo se snaží jeho peníze získat se musí těmto podmínkám podřídit. To platí v pracovních i obchodních vztazích.

U nás si banky vezmou peníze svých klientů, podnikají s nimi a ještě si od svých klientů nechají zaplatit. To by nikdo, ani intelektově slabší, v zemi tradičního kapitalismu nepochopil a pokud by se kdokoli o něco podobného pokoušel, viděl by pouze ťukání na čelo a pokud by na svém názoru tvrdošíjně trval, viděl by i svěrací kazajku.

Při takto vedené „kampani“ se musí banky bavit a v duchu se usmívat, neboť mají veřejnost tam, kam ji chtěly dostat. Takto vedená kampaň je voláním po zásahu státu, který by měl zkrotit banky a donutit je poplatky snížit. Legálnost poplatků již byla diskusí na falešné téma prokázána, všichni to přece vědí. To je předem ztracený cíl, a diskuse zcela zbytečná, neboť to je přímé volání po cenové regulaci v soukromém podnikání, tedy návrat k centralistickému řízení. Banky se hurónsky smějí, neboť dobře vědí, že je to nereálná, nedosažitelná meta.

Zcela zřetelně to vyplynulo v nedávném televizním pořadu, kde zástupce ČSOB a.s.pan Tománek i mluvčí České spořitelny a.s. zcela bohorovně tlumočili názor bank: „Stát přece nemůže v tržním prostředí regulovat svobodné podnikání.“ Přeloženo do češtiny: „My se nemusíme s nikým bavit. Peníze si budeme strhávat přímo z kont klientů a všichni, včetně státní správy nám mohou vlézt na záda.“

 Souhlasím. Stát skutečně nemůže regulovat tvorbu cen. Může ale, a dokonce by měl, dohlížet, zda subjekty podnikající na našem území dodržují zákony, nyní již z velké míry sjednocené s Evropskou unií.

Pokud by se mělo něčeho dosáhnout, je nutno vést diskusi na téma zda vůbec mají banky právo nechávat si platit za to, že jim klienti půjčují své peníze k jejich podnikání. Zda tato jejich činnost je v souladu s právem psaným, tedy legislativou ČR, s právem nepsaným, tedy s obvyklými pravidly peněžního styku, ale i z běžným selským rozumem. I bez této diskuse by měl stát sám dohlížet na činnost bank. Má na to vytvořené instituce. Česká národní banka to má přímo v „popisu práce“. V zákonu o ČNB je přímo uvedeno, že ČNB dohlíží, zda banky vykonávají svou činnost v souladu se zákony. Klamavé označení „služeb“ by měl prokázat Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Nad vším by mělo bdít ministerstvo financí.

V argumentaci bank je mnoho velice důmyslně překroucených faktů:

Banky tvrdí, že „vedou klientovi účet“. To označují za službu klientovi a odtud je pouhý krůček k požadavku platby za tuto „službu“. To je fundamentální základ kamufláže. Banky nevedou účet klientovi. Banky vedou účty jednotlivých klientů pro svou vlastní potřebu. Jestliže je jejich podnikatelským záměrem shromažďování prostředků odložené spotřeby (a to i krátkodobě odložené – běžný účet) k získání provozního kapitálu pro vlastní podnikání, musí si vést pro svou vlastní potřebu přehled, kolik prostředků od kterého klienta přijaly. Aby se nestalo, že mu vyplatí na požádání víc, než vložil. Kromě tohoto cíle musí vést přehled o příjmech a vydáních pro zákonem předepsané účetnictví pro potřeby splnění daňové povinnosti. Takový přehled (účetnictví) je ze zákona povinen vést každý podnikatelský subjekt. A to pravdivě a přesně. Při nepřesně, či dokonce nepravdivě vedeném účetnictví zasahuje finanční úřad a následně orgány činné v trestním řízení. Banky klientovi prostřednictvím výpisů předávají pouze kopii tohoto svého vlastního účetnictví. Tato kopie slouží k zajištění průkaznosti uskutečněné transakce. To je běžná praxe příslušející tomuto aktu. Je velice prapodivné (já to připisuji psychické „masáži“ pomocí výše uvedené diskuse na falešné téma výše poplatků), jak nejen veřejnost, ale i státní orgány včetně těch, jejichž úkolem je sledovat, zda někdo nepodvádí, dokáží hledět na jeden a tentýž akt z různých pohledů u různých subjektů. Stát dokáže zákonem nařídit pod hrozbou sankcí všem prodejcům vydávat stvrzenky a tyto přesně evidovat. Dokonce z obavy, že by někdo podváděl, připravuje registrační pokladny. Všichni máme v čerstvé paměti zákonné nařízení vydávat ručně psané stvrzenky za každý nákup nad 50,- Kč. Do té doby, než budou registrační pokladny. ČOI je připravena vystartovat na každého, kdo by stvrzenku nevydal. Když totéž učiní banka výpisem z účtu, stát je v klidu. Jedná se o službu klientovi. Nechápu. Přitom informovat klienta o výši prostředků na jeho účtu, či vydat výpisem potvrzení o příjmu či výdeji peněz, je stejná povinnost banky jako povinnost stánkaře vydat stvrzenku. Lze si představit stánkaře, který Vám vydá stvrzenku z registrační pokladny, kterou mu nařídil stát a řekne Vám, že za tuto stvrzenku mu musíte zaplatit 5,- Kč? Měl s tím přece také výdaje. Když toto dělá dlouhodobě banka, stát rozhazuje ruce, krčí ramena a odráží nespokojence.

Odpověď na argumentaci pana Tománka i mluvčí Spořitelny by měla znít: Ano, máte pravdu, stát nemůže regulovat svobodné podnikání. Každý podnikatelský subjekt ale musí při svém podnikání dodržovat zákony. Stát má právo toto kontrolovat a všechny subjekty k tomu donutit. A donutit je zejména k tomu, aby při svém podnikání plnily bezezbytku všechny povinnosti, které jim zákon ukládá. Jestliže banky záměrně vyvolávají falešnou představu, že jsou úschovnou peněz, podnikají mimo rámec svého předmětu podnikání. Jedná se tedy o nedovolené podnikání. Na to jsou sankce. Včetně odejmutí licence. To stát může a dokonce  musí regulovat.  Předmětem podnikání bank jsou skutečné peněžní služby tedy poskytování půjček, úvěrů, hypoték, podílení se na investicích do velkých investičních celků, zprostředkování obchodních transakcí, poskytování bankovních sejfů apod. K tomu banky používají kapitál svých klientů. Klientům za to přísluší podíl na zisku z tohoto podnikání. U banky úroky. Klienti jsou v pozici tichých společníků této podnikatelské činnosti a mají právo na podíl na výnosech této hospodářské činnosti. Podnikatelské úspěšnosti dané banky by měla odpovídat výše úroků. A nikoli, aby klienti ještě bance platili za to, že si podnikáním s jejich penězi mastí kapsu.

Jaromír Volek