Kniha Patrika Nachera:
Odříkaného chleba největší krajíc

Odříkaného chleba největší krajíc – aneb na stát unisono všichni a celkem často nadáváme, jak nás neumí ochránit, jak plýtvá na každém kroku, jak nedokáže zabezpečit základní servis, ale zároveň spontánně, niterně ho vlastně chceme mít všude kolem sebe jako takového opatrovníka. A co je na tom nejpikantnější, že jsme ochotni zaplatit téměř jakoukoliv cenu, aniž si to vůbec uvědomujeme. To, že všechno něco stojí, jsme už řekli u přísloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ pro finanční produkty a u pořekadla „Z cizího krev neteče“ u veřejných statků. Nyní se podívejme na samotný tok peněz a jeho chápání. Jakkoliv jde vždy jen o jedny peníze, obrovskou roli v tom hraje jistě naše psychika a vnímání procesu – odkud, kam, komu a kdy ty prostředky putují. Když nějakou službu zaplatíme napřímo, máme intenzivnější pocit, že je to drahé (dražší), než když se to platí „z eráru“, tedy z peněz vybraných od daňových poplatníků. Ale i to jsou přece naše peníze. Jen díky tomu, že neodcházejí přímo od nás, fyzicky a v reálném čase, to tak prostě nevnímáme. Jsou to jakoby peníze nás všech, ale zároveň vlastně nikoho. Nemáme k nim vztah asi podobně jako politici, kteří ovšem o jejich distribuci rozhodují. Vyšší daně nám tedy intuitivně vadí méně – nejsou tak na očích a odečítají se automaticky – než vyšší přímé platby. Vtip je navíc v tom, že platby státu nejsou jen o části přímých daní, které jsme ještě schopni celkem přesně identifikovat a na jejichž výši jsme poměrně citliví. Proto jsou, izolovaně samy o sobě, relativně nízké. Ale pak tu máme další přímé daně jako například majetkové – daň z nemovitosti, silniční daň, daň z převodu nemovitosti, daně dědické a darovací, celou sérii nepřímých daní – DPH, spotřební daň (viz o cigaretách u přísloví „Bližší košile nežli kabát“) a jiné méně frekventované daně, další platby jako třeba dálniční známka, různé správní, soudní, zdravotní poplatky. Celé zdravotní a sociální pojištění je povinná platba státu, jakkoliv se to nejmenuje daň. To všechno se musí sečíst, abychom pochopili správný rozměr celé finanční situace. A nyní narážím na finanční toky, které nejsou na první pohled vidět – například dotace do zemědělství (v rámci rozpočtu EU největší položka). Nebudou-li dotace, budou dražší potraviny, jsou-li dotace, jsou potraviny levnější, ale na ty dotace se odněkud musejí vzít peníze. Výsledkem vnímání, kdy bychom raději měli všechno zadarmo nebo levně, jinými slovy, aby to hradil stát, obec nebo kraj, které ovšem samozřejmě peníze vyberou zase jen od nás a hospodaří jen s našimi prostředky, je:

1) Menší úcta k hodnotám a službám, za které nemusíme bezprostředně zaplatit.

2) Téměř nulová motivace řešit kvalitu takto poskytovaných služeb – když to jakoby neplatíme, tak to ani neřešíme – čímž se snižuje tlak na jejich zlepšování a zefektivňování. Tudíž můžeme očekávat, že budeme platit na platbách stále více a více, což ale automaticky nepřinese kvalitnější servis.

3) Subjektivní i objektivní individuální pocity nespravedlnosti při přerozdělování zdrojů – platíme nehorázné odvody, ale některé věci nevyužíváme, ba je ani po státu nepoptáváme.

4) Větší pravděpodobnost, že systém bude nákladnější o ty peníze, které se ztratí na krkolomné cestě od daňového poplatníka přes všechny ty veřejné instituce až ke konečnému příjemci. Logika je jasná a nemilosrdná – čím vyšší míra přerozdělování, složitější systém a větší množství článků v řetězci, kudy peníze proudí, tím četnější a větší příležitosti pro nenechavce a pravděpodobnější šance pro vznik děr, odkud prostředky mohou vytékat a mizet neznámo kam. Vypůjčím si zdařilý popis amerického prezidenta Ronalda Reagana, kterým svého času charakterizoval nekonečné schéma socialismu a jež je právě dnes snad ještě aktuálnější než tehdy, mírně parafrázuji: „Všechno, co běhá, je třeba zdanit. Pokud se to ještě hýbe, je nutné to zregulovat. A když to přestane i dýchat, musíme tam poslat dotaci.“

Kdyby nám zůstalo více peněz v peněženkách, ale logicky bychom pak museli napřímo také více zaplatit, celý ten penězovod čili „penízkový kolotoč“ bychom si mohli odpustit a nemilosrdně převzít odpovědnost za vlastní rozhodování. Prostě nevěřme, že stát „poručí větru a dešti“. Ani náhodou, naopak. Demokracie funguje krásně, pokud vše běží, jak má, standardně a bezproblémově. Demokracie je spolehlivý systém do doby, než se něco přihodí, než vznikne nějaký problém, zvláštní událost, sporná situace. I drobnost, nepatrná věc, spor, nejasnost, nejednoznačnost. Pak teprve vidíme slabá místa systému, který je neefektivní a nefunkční, struktura, která je nepřipravená a neflexibilní, a reakce, jež jsou pomalé a nedostatečné. Poznáme to snadno například na klasické odpovědi úředníka, policisty, doktora atd., že „za to může zákon a on si ho nevymyslel, ale musí jej respektovat i přesto, že je k ničemu“, nebo na frekventované reakci politika: „Aby se to již neopakovalo, je třeba změnit a zpřísnit zákon“ či „s touto alternativou jsme nepočítali, bohužel na to náš právní systém nemyslel, ale doplníme to tam.“

Další díly našeho seriálu o knize Konec finančních negramotů v Čechách si můžete přečíst ZDE!

NOVOU KNIHU PATRIKA NACHERA SI MŮŽETE ZAKOUPIT PŘÍMO ZDE!