Kniha Patrika Nachera:
Jak nás jako spotřebitele ovlivňuje korektnost

Když jsem nad touto otázkou přemýšlel v rámci přípravy na přednášky a prezentace k šíření osvěty kolem finanční gramotnosti, napadla mě tři slova začínající shodou okolností na písmeno K: komunismus, konzum a korektnost.

KOREKTNOST politická

Aneb žijeme v době přetvářek a pokrytectví. Pseudokorektnost, obava říkat věci takové, jaké jsou, je dnes bohužel všudypřítomná. Vlastně nám někteří říkají, abychom si nasadili masku. Myslíme si to sice, máme tu jako demokracii, dokonce i tolik zdůrazňovanou a proklamovanou svobodu slova, ale nahlas to zaznít nesmí. Respektive může, ale nálepka „netolerantního“ přijde od (pseudo)demokratů hned vzápětí. Ne snad, že by se jednalo o cenzuru a cenzory, to prosím pěkně ne, to je přece relikt totality. My tu dnes, v parlamentní demokracii, máme jen takové vyvolené, nikým nevolené ani oficiálně neurčené, ale tudíž ani nikým nezpochybněné, samozvané a náruživé vykonatele dobra a ti určují, co je a co není správné, co je a co není korektní, co je a co není diskriminace, co zaznít může a co už je za hranou. Je jich sice jako „hráčů do mariáše“, ale prostor veřejně trousit svá moudra mají nepochopitelně obrovský, dalo by se říci, že neomezený. Hlava to nebere, alibismus a pokrytectví z toho čiší na hony, i přesto to zažíváme v pravidelných dávkách dnes a denně. Lynč ze strany jediných nositelů pravdy je především mediální. Z tohoto stavu a pocitu nespravedlnosti mohou být (kdo by nebyl) lidé frustrováni, což se projevuje mimo jiné právě i odklonem ke konzumnímu způsobu existence jako oné jediné životní radosti. Takže kam až jsme dnes dospěli?

Nesmíme vyfotit zloděje a zveřejnit jeho fotografii, abychom nenarušili jeho lidská práva. Práva okradeného v té chvíli nikdo neřeší. Kolik majitelů obchodů už zaplatilo pokutu za to, že vylepili do výlohy fotku prokazatelné krádeže včetně daného lupiče?

Nemůžeme otevřeně popsat, koho chceme přijmout na to či ono pracovní místo, abychom zájemce nediskriminovali z hlediska věku, pohlaví, národnosti, sexuální orientace. Parametry jsou sice nějak dané, ale sdělovat se veřejně nesmí. Nevadí, vytvoří se iluze ničím neomezeného výběru a důvody volby daného zaměstnance se přeformulují do korektního jazyka. Toť představa novodobých moralistů – firmy budou předstírat výběr a my všichni ostatní budeme předstírat, že je to tak správně. Taková korektnost ovšem s sebou přináší oběti. Paradoxně a jaksi nevyhnutelně jsou těmi oběťmi ti, kvůli kterým se to údajně dělá. Výsledek je sice stejný – adept nebyl přijat, jen bohužel v mnohých lidech, ucházejících se o práci, vzbudíme plané naděje.

Dnes nelze ani specifikovat, komu chceme pronajmout svoji vlastní nemovitost, aby to náhodou nebyl rasismus. Případ romských figurantek, hledajících na oko přes realitní kancelář nájem bytu, se odehrál v nedávné době a realitka skončila před soudem s obviněním z diskriminace. To už je naprosté šílenství. Divíte se pak, že spousta restaurací má na všech stolech cedulku REZERVÉ, a když přijdete, tak si můžete kamkoliv sednout? Já už nikoliv. Proč to asi dělají, že?

Nemůžeme si zabezpečit svůj majetek takovým způsobem, který by ublížil zloději, který k nám „omylem“ zabloudil přes dvoje zamčené dveře. O přiměřené obraně a některých soudních rozhodnutích u nás tu ani nemá smysl psát. Ten, kdo je napaden, by měl zřejmě udělat „komparativní analýzu“ různých druhů obrany a pak zvolit tu správně přiměřenou.

Nemůžeme veřejně kritizovat různé agentury a (ne)ziskové organizace, mimochodem placené z našich daní, které se zabývají bojem proti diskriminaci všeho druhu s těžko definovatelnými a měřitelnými výsledky a výstupy, zpochybňovat efektivitu a smysluplnost všech těch módních programů a projektů, které směřují k menšinám, drogově závislým apod., nedej bože, abychom se pozastavili nad tím, že ze státního rozpočtu platíme tzv. „koordinátora šíření dobré praxe“. Jeden můj kamarád napsal někam do diskuse o pochodu hrdosti homosexuálů, že je hrdým otcem tří dětí a byl osočen z toho, že je homofob a netolerance sama. Jiný známý zase chtěl vystěhovat romskou rodinu, protože mu neplatila několik měsíců nájem, za což si od ní vysloužil nálepku rasista, aby poté za ním přišli lidé z nějaké neziskovky, že mají informace o tom, že se chová diskriminačně a nenávistně. To už je opravdu na hlavu.

A pokud bychom se kriticky, respektive jakkoliv jinak než pozitivně, vyjádřili například k průvodu homosexuálů, k umělým kvótám pro ženy, k alibistickému plošnému zákazu kouření, či bychom si dokonce dovolili nesouhlasit s přílivem ekonomických imigrantů do České republiky, byl by oheň na střeše dříve, než bychom vůbec stačili svůj postoj dokončit a šířeji vysvětlit. „Překorektní“ vlna tsunami nás v ten moment spláchne, ani se nestačíme nadechnout. Zakazovat nošení šátků, hidžábu, čádoru, nikábu nebo burky ve školách či veřejných budovách? Pokud nechceme být obviněni z nesnášenlivosti, neměli bychom nahlas vyjadřovat nesouhlasný názor s touto multikulturní politikou. A pokud tak učiní rovnou skupina lidí, bude označena za extrémisty.

Svoboda slova je sice nedotknutelná a platí jako pro všechny, ale pokud nechceme být ocejchováni a označkováni jako netolerantní primitivové, homofobní jedinci nebo aktuálně jako xenofobové (kvůli přílivu imigrantů) či rusofilové (kvůli konfliktu na Ukrajině), raději mlčíme. Jak je vidět, i jinak bezbřehá tolerance a svoboda slova je v podání samozvaných nositelů jediné pravdy a zanícených falešných humanistů účelová a selektivní. Občas začínám mít nepříjemný pocit, že být v dnešní době mužem, bílé barvy pleti, středního věku, heterosexuální orientace, živícím se prací je už samo o sobě vnímáno tak trochu jako rasismus. A názory takového člověka pak preventivně některými chápany jako extrémistické nebo minimálně radikální. Opět jsem si vzpomněl na hezkou scénu ze seriálu Jistě, pane premiére, kde ministerský předseda Jim Hacker pronesl „Já vím, angličtina je důležitější než hindština, ale neříkám to nahlas, aby mě neobvinili z rasismu. Před týdnem na Radě pro etnické uvědomění jsem náhodou mrknul na hodinky zrovna, když mluvila černošská delegátka, a hned mě nařkli z rasistických neverbálních projevů“. A to bylo před třiceti lety.

Další díly našeho seriálu o knize Konec finančních negramotů v Čechách si můžete přečíst ZDE!

NOVOU KNIHU PATRIKA NACHERA SI MŮŽETE ZAKOUPIT PŘÍMO ZDE!