Máme důvod se dnes bát družstevních záložen? (Pro Peníze.cz, 20.11.2006)

Máme důvod se dnes bát družstevních záložen?

Z historie

Družstevní záložny ve svých různých podobách tu jsou již více než sto let. Začalo to v polovině 19. století. S myšlenkou lidového peněžnictví v českých zemích poprvé přišel lékař František Cyril Kampelík (1805-1872). Teprve ke konci svého života se začal věnovat ekonomickým otázkám, včetně družstevního hospodaření. Je autorem projektu družstevních peněžních ústavů pro venkovské obyvatelstvo, které začaly vznikat až po jeho smrti. A na jeho počest byly poté nazvány kampeličkami. Od konce 19. století až do roku 1948 byla nejrůznější družstva součástí hospodářského života u nás. Svoji činnost musela družstva ukončit po roce 1948 (šlo o 4 248 úvěrních družstev).

Přes 90. léta

V polovině 90. let došlo k obnovení tradice, avšak velkým problémem se později ukázala nekvalitní legislativa. Asi největší chybou bylo, že kampeličku si mohl založit prakticky kdokoli, a to bez ohledu na odborná či jiná kritéria. K založení kampeličky postačilo jen půl milionu korun. V roce 1999 byl počet družstevních záložen neuvěřitelných 139 a lidé v nich měli uloženo téměř 11 miliard korun. Za pomocí masivních reklam se slibovali nereálně vysoké úroky. Výsledkem byl logický krach mnoha kampeliček. Dále jsme byli svědky velkého množství vytunelovaných družstevních záložen. Dodnes probíhají soudní spory, často pod drobnohledem sdělovacích prostředků. Mediální obraz družstevních záložen proto není nejlepší a v lidech neustále zanechává pocit nedůvěry. A to i přesto, že došlo ke změně zákona, která družstevní záložny v některých podstatných parametrech, jako je například zákonné pojištění vkladů, staví na roveň bank.

A dnes

V současné době (ke konci července 2006) je činných 20 družstevních záložen. Sektor družstevních záložen prodělal mnoho zásadních ozdravných opatření. Dalo by se tedy říci, že se teprve nyní navazuje na tradici z první republiky. Družstevní záložny již fungují na základě nové a kvalitnější legislativy – zejména šlo o zpřísnění pravidel (záložny již nemohou zakládat dceřiné společnosti, základní jmění musí být minimálně 35 milionů korun) a kontroly.

Podívejme se na to z pohledu klienta. Družstevní záložny dnes spadají pod stejný dohled jako ostatní banky, tedy pod dohled České národní banky (od 1. 4. 2006). Mohou nabízet obdobné služby pro běžné klienty jako banky (běžné účty, termínované vklady, služby přímého bankovnictví apod.). Některé záložny jsou přímo napojeni na clearing ČNB – Fio. Tato družstevní záložna má dokonce svůj vlastní kód banky (2010), takže v tomto případě běžný klient v zásadě nepozná rozdíl oproti bance. Když už jsme u této družstevní záložny, tak Fio je samozřejmě, stejně jako ostatní záložny, účastníkem Fondu pojištění vkladů a to dle zákona o bankách. Takže i u kampeliček jsou vklady pojištěny jako u bank, tedy 90% vkladu, maximálně 25 000 EUR.

Není záložna jako záložna

Viditelným rozdílem je členství v družstvu. Tedy, že zájemce musí být členem družstevní záložny a složit členský vklad. Zde už ale objevíme rozdíly. Například u Fio to je jen 1 koruna, ale u jiných záložen to může znamenat i tisíce korun. A každý člen ručí do výše dvojnásobku svého členského vkladu. V některých záložnách také existuje institut zápisného. Toto zápisné se pohybuje od nuly do několika stovek korun. Vždy je třeba se o všech povinnostech člena informovat před samotným rozhodnutím vstoupit do družstevní záložny. Faktem ale je, že o některých družstevních záložnách je poněkud komplikované získat podrobnější informace.

Zajímavý je pohled a srovnání výše bankovních poplatků. Sice to lze těžko skutečně objektivně porovnávat, protože každá banka je zaměřená na jiné klienty, ale určitý pohled nám to dává. A družstevní záložna Fio nedopadla vůbec špatně. Nejprve jsme vytvořili tzv. „typického bankovního klienta“, který vychází z chování převážné části uživatelů bankovních produktů (vedení účtu, výpisy 1 x měsíčně poštou, 3 příchozí platby, vklad v hotovosti, 2 trvalé příkazy, 3 příkazy k úhradě, 1 výběr na přepážce, 3 výběry z bankomatu, 2 platby u obchodníka, platební karta a přímé bankovnictví). Poté jsme spočítali náklady u jednotlivých bank a družstevní záložny Fio. Ta skončila jen těsně čtvrtá (viz tabulka 1).

Tabulka 1

Je tedy vidět, že pokud jde o poplatky, které jsou v posledních měsících velkým tématem, není na tom vybraná družstevní záložna špatně. I přes exponovanost tématu výše bankovních poplatků to ale nemá tak velký vliv na rozhodnutí lidí využívat služeb kampeliček. Relativně velmi nízkým poplatkům (u Fio) totiž neodpovídá masivnější nárůst počtu klientů. Odpověď na tento paradox je zmíněn již výše a souvisí zřejmě se zkušenostmi lidí z 90. let. A dokládají to i výsledky anketní otázky, která více než měsíc běžela na stránkách www.bankovnipoplatky.com (viz tabulka 2). Lidé reagovali na otázku, zda mají ještě dnes strach uložit peníze do družstevních záložen. A více než 42% respondentů, tedy největší skupina, odpovědělo, že strach má. Na pomyslném druhém konci je pouhých 8% lidí, kteří strach nemají a dalších 8%, kteří uvedli, že již využívají služeb družstevní záložny. Druhou největší skupinou a zároveň nadějnou kategorií potenciálních klientů kampeliček tvoří ti, kteří odpověděli, že mají příliš málo informací o družstevních záložnách, aby mohli zodpovědně reagovat (36%).

Tabulka 2

            I tento průzkum dokládá, že v lidech, i přes zjevnou nespokojenost s poplatkovou politikou, převládá strach uložit peníze jinam než do banky.