Nové poplatky na obzoru? Obchodníci mohou zákazníkům účtovat za platbu kartou

Platba kartou je jako stvořená k poplatkům

Za užití platebního terminálu na obchodním místě platí obchodník zprostředkovateli platebního systému poplatek za transakci. Ten se zpravidla pohybuje mezi 1 až 3 procenty z objemu transakce. Tato taxa šla doteď na vrub obchodníkům, kteří tak přicházeli o část svých marží. Však si také na daný stav hojně stěžovali, někteří maloobchodníci tím dokonce obhajovali situace, když zákazníka při pokusu o zaplacení kartou v jejich prodejně posílali vybrat hotovost k nejbližšímu bankomatu. To se ovšem může změnit, poplatky nově mohou přehrávat na spotřebitele…

Novela zákona poskytuje prostor

V novele zákona o platebním styku, která začala platit v listopadu loňského roku, se neomezuje právo obchodníka požadovat po zákazníkovi poplatek za použití platebního terminálu v jeho prodejně. Vydavatelé platebních karet nemají žádnou páku, jak takové jednání obchodníkům zakazovat. Pokud totiž v dané zemi neexistuje zákon, který by toto jednání omezoval či zakazoval, nelze tak činit žádným jiným způsobem (např. ani smlouvou mezi obchodníkem a bankou). Obchodník má zcela volné ruce k jednání a přenosu nákladů za platební terminál na spotřebitele, tzv. surchargingu, nestojí z jeho pohledu nic v cestě. Nepohodlné poplatky tak již nemusí provozovatele obchodů trápit – na obchodním místě stačí viditelně upozornit zákazníka na navýšení ceny o poplatek za užití platebního terminálu a hurá do toho.

Obchodníci: Surcharging ano či ne?

Věc má ovšem háček – akceptuje navýšení ceny kupující? Je nepravděpodobné, že všichni obchodníci přenos poplatků na své klienty zavedou. Ač k takovému jednání mají silné motivace, je nutné si uvědomit, že pro spotřebitele se nejedná o nic jiného než o navýšení ceny. Ostatně, do té mohli obchodníci poplatek za užití terminálu implicitně zahrnout již dříve a nemuseli to nikomu vysvětlovat. Kupujícímu je jedno, z jakých důvodů se cena zvedá, pokud se mu bude zdát zbytečně přemrštěná, půjde jinam. A nebo nebude používat platební kartu. První možnost ušlapává cestičku ke konkurenčnímu boji prodejců (a tlaku na snížení poplatku), druhá pak zvyšuje transakční náklady spotřebitele a také silně omezuje podmínky pro podnikání vydavatelů karet (jako např. Visa nebo MasterCard).

Závěr: V praxi bude nejvíce záležet na obchodovaném statku

Máme zde tedy čtyři zainteresované subjekty: obchodníky, spotřebitele, vydavatele platebních karet a také banky. Jak se s daným problémem vypořádají? Obchodníci. Ve vysoce konkurenčních odvětvích, v nichž se obchoduje se snadno substituovatelnými statky, se tento poplatek spíše neuchytí, neboť poplatek v jednom obchodě znamená nahrávku konkurenci. Ale obchodníci, kteří jsou si vědomi svých komparativních výhod vůči konkurenci (cena, prostorová dostupnost, kvalita statku…), zřejmě lákavé možnosti jak navýšit zisky podlehnou, a proto u nich lze očekávat zavedení poplatku. Spotřebitelé. Jakékoliv navýšení ceny bude měnit spotřební chování kupujících, neboť, ekonomicky vyjádřeno, vyšší cena implikuje požadavek na vyšší užitek. Jediná obrana proti surchargingu je podnítit konkurenční boj mezi obchodníky a tlačit tak na pokles marže obchodníka, popřípadě platit v hotovosti. Banky. V první řadě je třeba říci, že banky nejsou v pozici, kde by mohly cokoliv ovlivnit. Omezení plateb v obchodech s použitím karty by znamenalo pokles výnosů z platebního styku, avšak nezapomínejme, že hotovost je nutné někde brát. Co klient bance nezaplatí na poplatcích za transakce v obchodě, nechá jí při výběru z bankomatu či na pobočce banky. Takže bankovní domy tento problém nemusí příliš trápit. Vydavatelé platebních karet. Z postoje těchto subjektů lze vysledovat, že se surchargingu vcelku obávají. Pokud by přenos poplatků na zákazníka měl dopad na obraty společností, lze očekávat obrannou reakci – buď tlakem na snížení provize za provoz platebního terminálu, nebo snahou oživit legislativní opatření týkající se dané problematiky.     autor je analytikem Liberálního institutu