Paradoxy České ekonomiky. Díl I.

Česká republika je nejprůmyslovější zemí Evropy

Česká republika patří se svým podílem průmyslu 28 procent na výkonu ekonomiky k nejprůmyslovějším zemím světa a nejprůmyslovější zemí Evropy. Je to dáno už tradicí. Velkým podílem průmyslu se mohla naše země chlubit už na sklonku mocnářství na konci 19. a začátkem 20. století. Tento charakter ekonomiky se posílil i za první republiky a za socialismu i přes nejrůznější nezdravé tendence a zaměření na těžký průmysl se podíl průmyslové výroby na výkonu ekonomiky ještě zvýšil.

Pro srovnání podílu průmyslu na ekonomickém výkonu v Německu činí jen 23 procenta, obdobně je tomu na Slovensku. Ve Velké Británii je tento podíl jen něco málo nad deseti procenty. Nízký podíl průmyslu přitom neznamená, že by daná země byla zaostalá nebo vyráběla málo, ale zaměřuje se spíše na poskytování služeb vývoj IT produktů a finančnictví.

I přes velký podíl průmyslu jsme stále podprůměrní

Velký podíl průmyslu na ekonomickém výkonu nezaručuje vyspělost ani naší ekonomice a naší zemi.  Důležitá je totiž jeho struktura. Je to stejné, jako bychom paušálně věřili, že všechny služby jsou velmi ziskové a přinášejí poskytovateli stejně velký výnos. Službami jsou i technické služby ve formě veřejného úklidu parků. Naproti tomu jsou službami i vyspělé IT technologie, software, finanční služby apod. Pokud se některá země zaměřuje na služby s poskytováním fyzické práce lidí, pak se nemůže jednat o vyspělou zemi. Naopak pokud země prodává služby v podobě informačních technologií a prodává tak vynálezy a myšlenky, vydělá mnohonásobně více než v případě prodeje služeb založených na manuální práci.

Stejné je to s naším průmyslem. I když naše země disponuje mnoha podniky prodávajícími unikátní výrobky s vysokou přidanou hodnotou, činí stále větší podíl na průmyslové výrobě montážní kapacity, které opět stojí pouze na manuální práci zaměstnanců. Tyto výroby navíc nejdou do České republiky za myšlenkami, vývojem a inovacemi, ale čistě pouze ze levnou pracovní silou. Přidaná hodnota je tak minimální a činí pouze vyčíslení výkonu na smontování či zpracování dovezených polotovarů, které zase po zpracování opouštějí Českou republiku. Vše pak stojí pouze na určených cenách v rámci řetězce jednoho podniku. Tyto výrobky se neprodávají konečným odběratelům, kde je výnos i přidaná hodnota nejvyšší.

Zaměstnáme mnoho lidí ale..

Tyto výroby rozhodně absorbují velké množství pracovní síly a to dokonce i té málo kvalifikované, což je jistě dobře. Ale je tu stále to ale. Tato pracovní síla se nikam neposouvá, nevzdělává se, neučí se nové postupy, neučí se přemýšlet, pracovat s moderními technologiemi. Nemůže pak pomýšlet na vyšší mzdy v budoucnu. Velká část pracovní síly tak zakrní ve svých současných manuálních zaměstnáních, které stojí pouze na mechanické práci. Pokud k tomu přidáme i rozvoj služeb, které ale z velké části opět závisí na poskytování manuální činnosti svých zaměstnanců jako jsou logistická centra, přeprava zboží, skladovací prostory apod. tak je na problém zaděláno.

Svým rozsahem jsme velká ekonomika jako za socialismu, ale výkonem jsme podprůměrní.

DALŠÍ DÍL SERIÁLU SI MŮŽETE PŘEČÍST ZA DVA TÝDNY!