Povolební speciál:
Program většiny stran ve sněmovně? Odmítání a opozice

Vládu či jednání o vládě a programu odmítají ODS, TOP09, Stan, nebo Piráti, se kterými si zejména  mladí lidé spojují velké naděje na změny.

Není přitom podstatné, že Piráti chtějí nebo naznačují jiné programové priority, než například SPD nebo ANO. Jedná se o výraznou protestní stranu, která se zatím do role protestujícího hnutí výrazně vžila a tedy jejím aktuálním programem je odmítání.

Aktuálně nicméně odmítá spolupráci, účast na vládě či programová jednání většina stran zastoupených v poslanecké sněmovně. Buď jim vadí hnutí ANO jako takové, nebo je problémem trestní stíhání Andreje Babiše. Je přitom zřejmé, že kdyby se tyto odmítavé a negativní názory nezměnily, nemůže dojít k ustanovení žádné vlády, protože bez ANO, vláda sestavit reálně nejde. Resp. by bylo možné složit vládu pouze za účasti SPD nebo Komunistů a je otázka, zda by pro tradiční strany bylo menší zlo přivést k moci Komunisty, než akceptovat vládu s hnutím ANO.

A pokud by odmítání spolupráce na vládě a vládnutí pokračovalo. Co potom? Je sice velmi dobré, pokud je nějaká strana či její lídr zásadový a pokračují v odmítání spolupráce, protože to říkali už před volbami. Otázkou je, zda tento postup nemůže být v rozporu se zájmy České republiky a lídr takové strany si musí uvědomit, že pokud bude zastupovat jen své voliče bez ohledu na cokoliv jiného, může se stát příčinnou krize, předčasných voleb, a nebo spouštěčem účasti extrémních stran na vládě a moci.

Typickým příkladem se stal právě před dvaceti lety Jan Ruml se svou stranou Unií svobody, která odmítla účast ve vládě s tehdejším vítězem voleb ČSSD vedenou Milošem Zemanem a s KDU – ČSL. Přitom naopak spolupráci s Unií svobody odmítl Václav Klaus. To vedlo k uzavření tzv. Opoziční smlouvy, která pak ovlivnila politické prostředí i rozdělení moci na mnoho let dopředu. Slepá zásadovost jedné strany bez ohledu na okolnosti a důsledky tak vedla k situaci, kterou dodnes velká část veřejnosti kritizuje.

Zatímco se všichni před volbami vymezovali vůči hnutí ANO a osobně vůči Andrejovi Babišovi, zapomněli trošku na mnohem extrémnější hnutí SPD Tomia Okamury. To pro ně už nebylo to nebezpečí, extrém, ohrožení demokratických hodnot. Zapomnělo se i na Komunisty, kteří ale svou nečinností a pohodlím, přišli o velkou část svých voličů.