Zaujalo nás:
Pozor na zprostředkovatele a oddlužovací firmy

Organizátoři průzkumu si vymysleli tři fiktivní zájemkyně o úvěr. První z nich byla matka samoživitelka s minimálním příjmem (sociální dávky a mateřská), již zadlužená, druhou žena vlastníci byt a dostatečný příjem a třetí zajištěná žena bez vlastního příjmu, která si chce půjčit bez vědomí manžela. Tyto tři zájemkyně oslovily 120 subjektů veřejně inzerující poskytování půjček.

Převažují zprostředkovatelé

Průzkum zjistil, že 60 % nabídek není přímo od poskytovatelů úvěrů, ale od zprostředkovatelů. Zájemce si na základě prvních získaných informací rozdělí na ty bez šancí a ty vcelku úvěrovatelné. První skupinu oškubou v 90 % tak, že je „proženou“ po placených telefonních linkách, kde minuta volání stojí až 95 korun a průměrný hovor přijde na 1100 korun. Pak za nevratný poplatek slíbí zprostředkování úvěru, ale nic nezařídí.

Těm druhým, u kterých vyhodnotí, že nějaké peníze mají, půjčku někdy i zprostředkují. Samozřejmě také za poplatek, který činí 3 až 5.000 korun. V řadě případů podmíní zprostředkování úvěru drahým životním pojištěním. Když žadatel půjčku nedostane, přijde ho výpověď pojistky v průměru na 15 tisíc korun. Když úvěr získá, stejně ho splátky pojištění zatěžují po řadu dalších let. Zprostředkovatel však inkasuje od pojišťovny provizi za získání klienta.

.

Ani v jednom z těchto případů nedochází k přímému porušování zákona, takže se napálený spotřebitel může jen těžko bránit. Dále průzkum ukázal, že jen dva kontaktované subjekty byly ochotny předem žadateli přeložit smluvní podmínky. Ani v jednom případě nebylo umožněno odnést si ze schůzky smlouvu, ani povinné předsmluvní informace. Pouze 50 % oslovených úvěrových společností požadovalo doložení příjmu. To znamená, že ostatní porušují zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá předem ověřit, zda je žadatel o úvěr schopen splácet.

.

Česká národní banka nad nebankovními poskytovateli úvěrů nemá žádnou moc. Zda dodržují zákon o spotřebitelském úvěru, by měla hlídat Česká obchodní inspekce. Ta v loňském roce zkontrolovala 290 poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a v téměř polovině případů zjistila porušení zákona, v dalších 5 % jiné nedostatky. Uložila za to 100 pokut v celkové výši přes 1 milion korun, což je v průměru směšných 10 tisíc korun. Většinu podvodných společností asi tak nízká pokuta nerozhází.

Velkým hitem je oddlužení

Nekalé praktiky na trhu spotřebitelských úvěrů jsou však ještě mnohem pestřejší. Aktuálně se velmi dobře daří rádoby oddlužovacím firmám. Slíbí za poplatek snížení měsíčního zatížení dlužníka a zorganizování redistribuce splátek mezi věřitele, a to za „pakatel“ ‒ jednorázový poplatek cca 6000 korun a pak 15 až 25 % z každé splátky.

Pak posílají splátky tu jednomu tu jinému věřiteli a s dodržováním jejich výše si hlavu nedělají. Protože tento svérázný způsob restrukturalizace dluhů nedohodnou s věřiteli, dlužníkovi dále rostou náklady na poplatky, případně penále za nedodržení výše splátek. S tímto způsobem oddlužení se při průzkumu společnosti Provident Financial setkala v 16 případech fiktivní žadatelka – žena samoživitelka, která uvedla, že je bez příjmů a má již nějaké dluhy.

Ve 12 případech (10 % z oslovených firem) bylo za poskytnutí půjčky požadováno ručení nemovitostí, přičemž její cena byla v hrubém nepoměru k výši půjčky. Není vyloučeno, že věřiteli ve skutečnosti nešlo vůbec o vrácení dluhu, ale o získání mnohem cennější zástavy.

Fiktivní oddlužení ani vymáhání nepřiměřených zajišťovacích instrumentů není protizákonné, a proto se proti nim může spotřebitel jen velmi těžko bránit.

Nikdo si neví rady

Ondřej Holoubek, který průzkum společnosti Provident Financial veřejně prezentoval, vidí řešení v povinném licencování všech subjektů poskytujících spotřebitelských úvěry a v jejich dozorování Českou národní bankou. Je však jen těžko představitelné, že by ČNB byla schopna (nemluvě o neochotě něco takové na sebe přijmout) dozorovat několik desítek, možná stovek tisíc drobných poskytovatelů úvěrů.

Nehledě na to, že problém se zprostředkovateli a falešnými „oddlužovači“ by to stejně nevyřešilo, protože ti oficiálně žádné půjčky neposkytují. Pro ně by žádal povinné koncesování Dalibor Chvátal, šéfredaktor serveru Měšec.cz, který se problematikou nekalých praktik některých nebankovních poskytovatelů úvěrů dlouhodobě zabývá.

.

David Šmejkal z Poradny ve finanční tísni upozornil ještě na jeden trik, kterým je zneužívání bianko směnek jako zajišťovacího instrumentu. Dlužník většinou nemá ani ponětí o směnečném právu a neví, jak se může před zneužitím bianko směnky chránit. A tak držitel směnky klidně vyplní jakoukoli částku a směnku třeba i prodá s tím, že sám pak dále vymáhá dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru.

Šmejkal s poukazem na nízkou finanční gramotnost spotřebitelů navrhuje užívání bianko směnek jako zajišťovacího instrumentu k spotřebitelským úvěrovým smlouvám zákonem zakázat a doufá, že politici už konečně začnou proti nekalým praktikám na úvěrovém trhu něco dělat.  

Nejsme však před volbami, aby se politici nějak výrazněji zajímali o ochranu práv spotřebitelů. Ostatně s jejich sliby máme řadu zkušeností minulých let. Naposled například ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil sliboval zákaz využívání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a stejně ho pak neuzákonil.

Co na to finanční arbitr Monika Nedelková?

„Zdá se, že výrazný rozdíl v chování subjektů na finančním trhu nezávisí na tom, zda se jedná o bankovního či nebankovního poskytovatele úvěrů. Mezi postupy a chováním bankovních a největších nebankovních institucí není výrazný rozdíl. Značné odlišnosti je však možné shledat mezi těmito subjekty a menšími věřiteli či zprostředkovateli. Aniž by bylo možno jednoznačně generalizovat, vyplývá z dosavadních poznatků o jednání zejména posledně jmenovaných subjektů nejen nízká míra znalosti dané problematiky, nýbrž často i značná pochybnost o právní souladnosti jejich chování,“ říká Monika Nedelková.

.

Na otázku, jaké jsou nečastější stížnosti spotřebitelů týkající se úvěrů, uvádí: „Největší počet výhrad cílí na nevýhodnost uzavřených úvěrových smluv, tedy na tu oblast smluvního vztahu, která je, resp. byla, zcela v dispozici spotřebitele. Přes veškerou osvětu přistupují spotřebitelé k uzavírání smluvních vztahů často lehkomyslně, bez zachování potřebné opatrnosti, a zmiňovanou nevýhodnost namítají až následně. Často se též podivují nad uplatněním zajišťovacích instrumentů, s nimiž bez okolků vyjádřili ve smluvní dokumentaci výslovný souhlas. Dalším předmětem stížností bývají klamavá jednání věřitelů a jednotlivých zprostředkovatelů, nedostatečná vysvětlení smluvních ustanovení či uzavírání smluv v časové tísni. Nezřídka je namítána i neúměrně vysoká míra RPSN, výše smluvních pokut, nejrůznějších poplatků a jiných druhů sankcí.“