Martin Fendrych kritizuje ve zkratce tuzemské soudy, že naslouchají spíše velkým korporacím v tomto případě bankám a většinou se nezastanou běžného klienta, který si na postup těchto molochů stěžuje a má i pro své závěry dostatek argumentů a důkazů.
Případ Martina Poláka, který bance zaplatil za jiné cenné papíry než jaké následně obdržel, aniž by o jejich charakteru a původu mohl vůbec vědět, popsal ve svém komentáři podrobně Martin Fendrych.
Článek Martina Fendrycha – Občan proti bance si můžete přečíst ZDE!
Klient banky tak přišel chybou banky o 4,5 milionů korun. Ačkoliv byly předloženy jasné důkazy, že klient od banky dostal to co vůbec nechtěl a co se nakonec ukázalo jako zcela nehodnotné cenné papíry, které banka ani nesměla laikovi prodat, nezískal klient u žádného z orgánů, které mají hájit spravedlnost zastání.
S věcí se řádně nevypořádala policie, státní zástupce, ani soudy. Přesto klient svůj boj zatím nevzdává a bojuje proti větrným mlýnům.
Této kauze se věnoval i náš server Bankovní poplatky, který uveřejnil desetidílný seriál vztahující se právě k tomuto případu – SERIÁL O KAUZE MARTINA POLÁKA NALEZNETE ZDE!
Náš server má s podobnými kauzami velké zkušenosti, protože mu je popisují a zasílají právě samotní klienti bank. Jen málokdy má klient v současném systému šanci porazit ve sporu banku, byť má pravdu a často také i přesvědčující důkazy. Banka je moloch, který má nekonečné možnosti zajištění vlastních důkazů, svědeckých výpovědí a vlivu, které běžný občan rozhodně nemá.
Banka jako by byla neomylná a nedotknutelná. Soudy jako by se bály pro banky negativního precedentu, který by mohl spustit lavinu a zahltit a poškodit bankovní systém. Ale to přeci poškozené klienty nezajímá. Klientům nejde o zachování systému, nebo stability bankovního trhu, jim jde o dosažení pro ně malé, ale velmi důležité spravedlnosti. Spravedlnosti, která dává člověku pocit, že žije v právním státě, že demokracie není jen o jednom dni za čtyři roky, kdy si můžeme vhodit lístek do urny, ale je především o spravedlnosti. Podobné zkušenosti a kauzy totiž vhánějí jinak zoufalé občany do rukou extrémů, vzpomínky na komunismus a vládu tvrdé ruky. Kdo jiný zajistí spravedlnost, když to nejsou schopny udělat už ani soudy, či policie, musí to udělat nějaký „bůh“ silný vůdce.
Uvedený postup soudů jsme mohli sledovat i na pověstném sporu o poplatky za vedení hypotečních účtů. Nic na tom, že v zahraničí označily soudy tyto poplatky jako protiprávní. U nás až na dvě nebo tři rozhodnutí proti těmto poplatkům, soudy jak na běžícím páse podpořily banky. Jak také jinak. Žádný soudce si nedovolí destabilizovat náš úžasně stabilní bankovní systém.
Zakončím tuto reakci na komentář Martina Fendrycha – „Strana a Banka má vždy pravdu.“
