Předchozí díly kauzy čtěte ZDE:
.
O žalobě (mimo jiné) na určení vlastníka cenných papírů, kterou jsem podal proti UniCredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen UCB), rozhodoval jako soud prvního stupně Městský soud v Praze.
Samosoudkyně tohoto soudu v řízení postupovala přinejmenším zvláštním způsobem, když:
– listiny účelově vybrané a předložené žalovanou bankou hodnotila jednostranně v její prospěch,
– listinám, které jsem jako žalobce k důkazu předložil, byl dán jiný význam a byly považovány buď za nepodstatné, nebo byly dokonce vzaty za podklad pro závěr o účelovosti podané žaloby,
– k návrhu banky byl vyslechnut jako svědek můj tehdejší privátní bankéř, Ing. Radovan Král, jehož výpověď považoval soud za pravdivou a právně významnou,
– pracovníka znaleckého ústavu, který připravoval znalecký posudek, který jsem předložil k důkazu, vyslechl soud jako svědka (!!), ačkoliv podle platného práva platí, že pracovník znaleckého ústavu, je-li to podle procesních předpisů třeba, osobně stvrdí správnost posudku podaného ústavem a podá žádaná vysvětlení – soud přesto připustil žalované i takové otázky, jako odborná kvalifikace svědka, počet v minulosti zpracovaných posudků apod.; pokud pak tento „svědek“ uvedl, že na základě Pokynu k nákupu bylo možno nakoupit různé cenné papíry, bylo to zpochybněno účelovou úvahou, že svědek neuvedl, které další dluhopisy by vyhovovaly parametrům uvedeným v pokynu;
– další důkazy, jejichž provedení jsem navrhoval (např. smluvní dokumentace a korespondence mezi bankou, emitentem a „zprostředkovatelem“ emise, výslechy svědků ad.), soud nepřipustil; pokud jsem u dvou navržených svědků předložil jejich čestná prohlášení, soud je nehodnotil, neboť nejsou právně významné pro posouzení sporu – přitom jedno čestné prohlášení potvrzuje slova Ing. Krále, že cenný papír uvedený v prospektu bude předmětem „obchodu“, a druhé potvrzuje, že i jiné osobě byly stejné cenné papíry nabízeny jako tzv. „caymanské dluhopisy“,
– mou účastnickou výpověď jako žalobce soud nepřipustil, a pokud jsem ji předložil v písemné formě, vůbec její obsah nevzal v úvahu, a dokonce se o ní ani v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil atd.
Se zřetelem k těmto vadám, nemohl soud prvního stupně učinit ve věci úplná a správná skutková zjištění, která by měla oporu ve výsledcích řádně provedeného dokazování.
Soud přesto žalobu zamítl, když při svých úvahách fakticky vyšel jen z účelově předložených listin a ničím nedoložených vývodů žalované banky – za základ svých skutkových zjištění pak vzal „příběh“, který žalovaná prezentovala jako svou vizi o průběhu skutkového děje.
Pozoruhodné jsou především tyto úvahy soudu:
– výpověď svědka Ing. Radovana Krále je pravdivá; žalobce jím byl o všech významných skutečnostech správně informován,
– Pokyn k nákupu cenného papíru nemusí být podepsán dvěma k tomu oprávněnými úředníky banky,
– v Pokynu k nákupu (z 19. května 2006) nebyl uveden ISIN, neboť se jednalo o nový cenný papír; tento ISIN byl uveden v Potvrzení obchodu s cennými papíry z 19. 5. 2006,
– všechny listiny včetně Potvrzení obchodu s cennými papíry (tzv. konfirmace) byly žalobci doručeny; pokud žalobce tvrdil, že neobdržel určité písemnosti, měl žádat žalovaného o bližší informace a zprávy o provedeném pokynu,
– z nabídkového letáku vyplýval pouze určitý modelový případ obchodu, tedy netýkal se předmětného cenného papíru,
– žalobce není osobou neznalou obchodování s cennými papíry,
– nebylo prokázáno, že by žalobce nákup těchto cenných papírů jakkoli reklamoval,
– žalobce podal návrh na zahájení správního řízení Českou národní bankou; z řízení nevyplynulo, že by správní řízení bylo zahájeno.
Je v podstatě neuvěřitelné, jaké závěry lze vyslovit, a jaký příběh vtělit do odůvodnění soudního rozsudku, aniž je pro to jakýkoliv reálný důkaz (kromě účelových tvrzení žalované banky).
Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že Pokyn k nákupu je (absolutně) neplatný pro jeho neurčitost (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku), neboť na základě popisu cenného papíru v Pokynu bylo možno pořídit více cenných papírů.
Ačkoliv žalobou je vymezen předmět řízení (soud se tedy nemůže zabývat něčím jiným), samosoudkyně věc posuzovala z hlediska, zda komisionářská smlouva není v rozporu se zákonem, zda jej neobchází nebo se nepříčí dobrým mravům (§ 39 obč. zákoníku), anebo zda jsem nejednal při podpisu komisionářské smlouvy v omylu (§ 49a obč. zákoníku) – jednalo se tedy o tom, co jsem se v žalobě neuváděl.
K absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží z úřední povinnosti.
Podle platného práva je soud vázán poučovací povinností (§ 118a obč. soudního řádu), jejímž smyslem (podle Ústavního soudu) je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má.
Tuto povinnost soud nedodržel a žalobu zamítl, dokonce na základě právního názoru, který účastníkům řízení nesdělil. Takové rozhodnutí je podle judikatury považováno za překvapivé a nepředvídatelné.
Dále platí, že každý účastník řízení by měl mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které jej citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Nutnost vyloučit nerovnováhu mezi stranami sporu a nastolit mezi nimi rovnost zbraní opakovaně potvrdil Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud.
Tuto povinnost soud prvního stupně rovněž nedodržel a nerovnost účastníků ještě prohloubil tím, že odmítl provést mnou navrhované důkazy, ač byly potřebné pro objasnění věci, a dokonce v můj neprospěch hodnotil i obsah dopisů, které jsem zaslal před podáním žaloby bance, které se opíraly o naprostý nedostatek informací.
Proti takovému rozsudku jsem podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, neboť:
– výpověď Ing. Krále nebyla pravdivá, a to nejen ohledně emitenta, ale celkem zhruba ve dvaceti bodech,
– pokud není smlouva (v daném případě Pokyn k nákupu má povahu prováděcí komisionářské smlouvy) za banku řádně podepsána, nemůže platně vzniknout, neboť tu chybí projev vůle,
– Pokyn k nákupu je neurčitý, ISIN v něm nebylo uvedeno (nepochybně v zájmu ztížení možné kontroly), ačkoliv banka znala ISIN již několik dnů přede dnem 19. května 2006; Potvrzení obchodu s cennými papíry nemohlo být objektivně vystaveno tohoto dne (o důvodech jsem již napsal),
– Potvrzení obchodu s cennými papíry, bez něhož žádný obchod s cennými papíry nemůže platně vzniknout, mi nebylo doručeno (o tom jsem již rovněž psal); požadavek soudu, že jsem o něj měl požádat, je jen tendenční snahou o přenášení zákonné odpovědnosti obchodníka s cennými papíry na zákazníka,
– propagační prospekt nepředstavoval jen jakýsi modelový případ, ale podle tvrzení Ing. Krále se týkal cenného papíru, který měl být předmětem „obchodu“; bez prospektu ke konkrétnímu cennému papíru bych k žádnému obchodu nepřistoupil,
– pojem „zkušený investor“ je účelový nesmysl; již v minulých příspěvcích jsem uvedl, že pokud jsem v minulosti v několika případech cenné papíry koupil, šlo vždy o dluhopisy jednoznačně identifikované, nikoliv o finanční deriváty, které mají teprve v budoucnu vzniknout, a s parametry ke dni 19. května 2006 neznámými,
– o možnosti něco v činnosti obchodníka s cennými papíry zkontrolovat a reklamovat jsem napsal v části páté; vzhledem k nedoručení tzv. „konfirmace“ nebylo ani co reklamovat,
– Česká národní banka správní řízení proti UCB nezahájila zcela účelově, čímž jí poskytla ochranu protiprávně a na můj úkor (o výkonu dohledu budu ještě psát).
Následující příspěvek bude o dalších vadách v činnosti obchodníka s cennými papíry, které jsem zjistil v průběhu odvolacího řízení, a o rozhodnutí odvolacího soudu.
