.
Již v minulých článcích jsem se zmínil o tom, že můj tehdejší privátní bankéř, Ing. Radovan Král, byl stíhán pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (§ 346 odst. 2 písm. a/ trestního zákoníku).
Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu (dále jen trestní oznámení) bylo podáno bezprostředně po jeho křivé výpovědi v řízení před soudem prvního stupně. Obviněný své křivé svědectví nejprve popíral a tvrdil, že od samého počátku (tj. od ledna 2006) mě správně o cenném papíru (včetně jeho emitenta) informoval; doznal se teprve poté, když policejní orgán zjistil, že ke „změně“ emitenta cenného papíru (i dalších parametrů) došlo dne 5. května 2006. Přiznal rovněž, že o takových změnách mě při jednání 19. května 2006 neinformoval.
.
.
I přesto, že křivé svědectví Ing. Krále podstatně ovlivnilo rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně v civilním řízení o mé žalobě proti UniCredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen UCB), neshledal ani státní zástupce důvod pro posouzení jednání obviněného za podmínek pro použití vyšší trestní sazby (v příčinné souvislosti s křivou výpovědí mi vznikla značná škoda a rovněž jiná vážná újma spočívající v zamítnutí žaloby). Trestní stíhání pak státní zástupce podmíněně zastavil na zkušební dobu 42 měsíců, když vyvodil, že obviněný se k činu doznal a složil na účet státního zastupitelství částku 35.000 Kč na pomoc obětem trestné činnosti.
Obviněný křivou výpověď nedoznal dobrovolně, ale pod tíhou důkazů. Uvedenou částku pak složil nikoliv jako projev lítosti nad spáchaným skutkem, nýbrž jako projev sebelítosti ve snaze vyhnout se i minimální trestní odpovědnosti a zejména neuškodit svému bývalému zaměstnavateli a zachovat si stávající zaměstnání v bankovní sféře, aniž se jakkoliv přičinil o odstranění škodlivých následků, které mi vznikly.
Ještě před zahájením trestního stíhání Ing. Radovana Krále bylo doplněno původní trestní oznámení, neboť z posudku znaleckého ústavu bylo zjištěno, že ve své výpovědi neuvedl pravdu nejen ohledně emitenta cenného papíru, ale i v dalších 17 bodech. Současně bylo trestní oznámení podáno i proti vedoucím pracovníkům bývalé Živnobanky, a.s., neboť je vyloučeno, aby privátní bankéř při „obchodování“ cenného papíru jednal způsobem, jímž byly porušeny snad všechny zákonné povinnosti obchodníka s cennými papíry, bez vědomí a souhlasu svých nadřízených. Dlužno dodat, že policejní orgán se tímto doplněným a rozšířeným trestním oznámením nikterak nezabýval.
Prostřednictvím svého právního zástupce jsem proto podal další trestní oznámení, které bylo adresováno k rukám nejvyššího státního zástupce. V tomto oznámení bylo podrobně odůvodněno jednak podvodné jednání vedoucích pracovníků bývalé Živnobanky, a.s., při „obchodování“ s předmětným cenným papírem, a jednak vadný výkon bankovního dohledu (dohledu nad finančním trhem) ze strany úředníků České národní banky.
Vrchní státní zastupitelství v Praze, jemuž byla věc nakonec postoupena namísto řádného prověření věci, „provedlo šetření od zeleného stolu“, jehož výsledkem byl přípis o založení podnětu bez dalšího opatření. Státní zástupce tohoto státního zastupitelství ve věci postupoval vadně nejen z formálních, ale především z věcných důvodů.
Trestní oznámení bylo především odloženo podle zákona o státním zastupitelství (§ 16a odst. 6), ačkoliv ustanovení § 16a odst. 8 téhož zákona výslovně uvádí, že trestní oznámení se prověřují podle jiného právního předpisu, jímž je trestní řád.
Pokud jde pak o věcná pochybení, státní zástupce si zkonstruoval svůj vlastní skutkový děj tak, aby korespondoval s účelovými vývody odvolacího soudu (o tom jsem psal již dříve) se zdůrazněním, že nelze očekávat, že orgány činné v trestním řízení se při posuzování, zda ve věci jde o podezření z trestného činu či nikoli, nebudou takovým rozhodnutím zabývat a nebudou jej brát v úvahu. Z dalších pozoruhodných závěrů vyjímám:
– JUDr. Polák je osobou vysokoškolsky vzdělanou v oboru práva,
– JUDr. Polák před datem 19. 5. 2006 … nenakupoval cenné papíry poprvé,
– nebylo zjištěno, že by byl k podpisu Pokynu jakkoli nucen,
– měl-li dne 19.5.2006 JUDr. Polák dojem, že nemá k věci dostatek informací, že podepisovaným listinám … dostatečně nerozumí …, měl možnost podpis odložit,
– pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu; od těchto účastníků lze pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti … (s odkazem na rozhodnutí 7 Tdo 486/2010 Nejvyššího soudu ČR),
– tím, že se JUDr. Polák stal vlastníkem 9 ks uvedených dluhopisů … nevznikla mu škoda, neboť za své finanční prostředky získal adekvátní protiplnění … za předpokladu, že by měl možnost dluhopisy prodat či bezplatně směnit za dluhopisy jím specifikované v Pokynu, atd.
Na první pohled přesvědčivé, ve skutečnosti zcela vadné:
– samotné vysokoškolské vzdělání právnického směru znalosti obchodování na kapitálovém trhu nezakládá a není prvkem, který by obchodníka s cennými papíry mohl vyvinit z trestní odpovědnosti za protiprávní jednání (k tomu rozhodnutí Spolkového soudního dvora v Karlsruhe z 22. března 2011 č. 46/2011),
– zkušenost zákazníka s nákupem dluhopisů nemůže být hodnocena ve prospěch obchodníka u „obchodu“, jehož předmětem obchodník učinil finanční derivát, navíc s parametry, které jsem v Investičním dotazníku výslovně odmítl,
– znakem subjektivní stránky trestného činu podvodu je podvodný úmysl, který byl doložen, nikoliv jakési donucení,
– měl jsem skutečně možnost listiny předložené mi osobním bankéřem dne 19. května 2006 nepodepsat, neměl jsem však žádný důvod předvídat, že mi osobní bankéř poskytuje lživé informace; neměl jsem ani důvod předpokládat, že obchodník nejedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě v nejlepším zájmu zákazníků; nemohl jsem (ani za pomoci odborníků) zjistit, že namísto dluhopisu podle komisionářské smlouvy veřejně obchodovaného na regulovaném trhu zapíše obchodník na můj účet finanční derivát veřejně neobchodovaný; nemohl jsem zjistit, že obchodník nejednal v mém zájmu jako komisionář, neboť cenné papíry, které chtěl zapsat na můj účet, upsal svým jménem již před podpisem komisionářské smlouvy; konečně jsem nemohl předpokládat, že obchodník si z mého korunového účtu „zaplatí“ cenné papíry, které v té době ještě neexistovaly; již vůbec jsem nemohl ani tušit, že obchodník, aby se ze své odpovědnosti vyvinil, se začne dovolávat listin, které mi nedoručil, protože si je zřejmě teprve dodatečně vyhotovil pro účely řízení před soudem (tzv. konfirmace),
– vadná je i úvaha, že jsem všechny informace měl a proto jsem se neměl nechat podvést; právním názorem o „obezřetnosti“, vyžadované po poškozených, vysloveným ve věci 7 Tdo 486/2010, se pro orgány činné v trestním řízení vytvořily bariéry, které de facto bránily postižení jakéhokoliv podvodného jednání; nepochybně proto Nejvyšší soud ČR od takto kategorického právního názoru ustoupil, když ve věci 3 Tdo 1054/2012 vyslovil:
Jestliže obviněný od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že soukromoprávní vztahy s poškozenou osobou jsou založeny na podvodu, jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného obohacení na úkor a ke škodě jiné osoby, vymyká se takové jednání ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního. V takovém případě je namístě použití prostředků trestního práva.
Zda je (za popsaného stavu) státní zástupce, který věc vyřizoval, v problematice trhu s cennými papíry dostatečně orientován, ponechávám na úvaze čtenářů.
.
.
Z důvodu naznačených vad podal proto můj právní zástupce proti rozhodnutí o založení věci stížnost, v níž byly podrobně rozvedeny i důvody pro vyvození trestní odpovědnosti guvernéra a dalších pracovníků ČNB.
Nejvyšší státní zastupitelství v Brně shledalo stížnost důvodnou a věc postoupilo k dalšímu řízení Městskému státnímu zastupitelství v Praze, od něhož věc putovala k příslušnému orgánu Policie ČR, který věc dosud šetří.
Závěrem ještě jednu poznámku:
Nezřídka se předkládá k víře tvrzení, že za právní názor nemůže být nikdo trestán. Použitelnost takové představy však má své hranice, zvláště když právní názor se diametrálně odlišuje od zákonné úpravy, o niž se musí každý právní názor opírat. Stará zásada (již římského práva), že neznalost zákona neomlouvá, má dodnes obecnou platnost, a nestojí nad ní ani tzv. soudcovská nezávislost, jíž se rozumí jen nezávislost na ostatních složkách státní moci a na složkách politického systému (také nezávislost na místních vlivech), nikoliv na ústavním pořádku a zákoně, jímž je každý soudce vázán. Dále je nezávislost soudů a soudců omezena svým účelem, kterým je řádný výkon soudnictví, jehož cílem je poskytování spravedlnosti.
Nechci polemizovat s odbornou úrovní a způsobilostí samosoudkyně Městského soudu v Praze, která v mé věci rozhodovala v prvním stupni. Předseda senátu 5 Cmo odvolacího Vrchního soudu v Praze je však považován za odborníka v oblasti cenných papírů; nelze u něj proto předpokládat, že některé z věcného hlediska podstatné skutečnosti by mu byly neznámy, nebo že by je mohl snad přehlédnout. Je tu proto zásadní otázkou, jakou roli sehrálo při rozhodování soudů propojení mezi žalovanou UCB a soudním systémem (členka, dříve předsedkyně dozorčí rady UCB je manželkou nynějšího předsedy Vrchního soudu v Praze JUDr. Bureše; jsou tu rovněž osobní vztahy mezi JUDr. Burešem a předsedou Městského soudu v Praze, JUDr. Sváčkem). Tato otázka, která má svou konkrétní podobu, by měla být v rámci úkonů trestního řízení rovněž objasněna.
V závěrečné části se pokusím o shrnutí alespoň těch zásadních poznatků, které z této kauzy lze vyvodit.
