I přesto křičím hlasitě NE, pokud jde o nápad na zavedení sektorové bankovní daně. Proč? Ne snad proto, že by šlo o populismus. S tímto pojmem nerad šermuji. Když totiž politik dělá něco, co nechtějí lidé, je oprávněně napadán, že nehájí zájmy voličů, ale kmotrů. A když prosazuje naopak něco, co jeho voliči požadují, je označkován jako populista.
Na bankovní dani mi vadí fakt, že jej zcela nevyhnutelně stejně zaplatí bankovní klienti. Banky to na sobě nenechají a ještě si přihřejí polívku v kritice politiků, kteří jsou dnes asi tak stejně (ne)populární jako bankéři samotní. To ale není jediné, co se stane. Daň v dlouhodobé perspektivě ničemu nepomůže a klienty poškodí:
1) Znepřehlední sazebníky. Banky to mohou udělat nenápadně, přejmenováním stávajících poplatků a jejich zvýšením či zavedením nových. Fantazii se meze nekladou.
2) Hrozí, že konkurenční boj bank se změní v hledání společné strategie, jak se postavit k dani. Koordinace v této věci ale může celkem snadno přeskočit i na dohodu o dalších aspektech a už jsme jen kousek od kartelové dohody bank. Klient ale potřebuje přesný opak, on potřebuje, aby se o něj banky přetahovaly.
Zkrátka je tu téma, jak mají banky, které se jinak nechají rády zachraňovat z veřejných peněz, přispět do společného balíku. Jít cestou bankovní daně je ale podle mě slepá ulička.
Patrik Nacher
majitel serveru www.bankovnipoplatky.com
