Jan Hořák a Adam Fotr jsou studenty Gymnázia Přípotoční Praha. Gymnázium Přípotoční se účastní soutěže prvním rokem necelou desítkou studentů. Studenti se soutěže účastní se zatím nejdelší básní, kterou jsme tento rok v soutěži měli. Je práce stejně kvalitní jako její rozsah?
Musíme konstatovat, že báseň je skvělá a povedená. A studenti si výsledné 15. místo rozhodně zaslouží. Výsledkem je sice zmínka o jednom jediném produktu, kterým je refinancování půjček, nicméně si snadno laskavý čtenář domyslí, že popisem osudu nešťastného klienta ukazují autoři na to, jak by se ideální banka neměla chovat, aby měla naopak většinu těch nejspokojenějších klientů.
SOUTĚŽNÍ BÁSEŇ JANA HOŘÁKA A ADAMA FOTRA SI MŮŽETE PŘEČÍST DÁLE!
„Na okraji střechy stojím,
nevím, co mám dělati.
V hloubi duše se však bojím,
skočit nebo zaplatit?
Rozhlédnu se po okolí,
vidím město plné bank.
Právě díky nim tu stojím,
převálcovali mě jako tank.
V hlavě občas hlasy slyším,
vždy mi radí, jak jít dál.
Teď však jenom tiše mlčí,
toho jsem se věru bál.
Jednou jsem vzal hypotéku,
byl jsem ještě tuze mlád.
Nevěděl jsem, co však přijde.
Banka, že je kamarád?
Říkali mi, podepiš to,
vše důležité už víš,
A co je tím malým písmem,
vědět vážně nemusíš.
Já jim slepě důvěřoval,
tak jsem smlouvu podepsal.
V zápětí jsem však litoval,
že já vůl se nezeptal.
Jedna splátka, druhá splátka,
valím oči jako hrom.
Peníze mi mizí z konta,
bojím se, že už jsem v tom.
A pak takhle z nenadání,
napadla mě myšlenka:
„Konsoliduj, konsoliduj!“
Říkávala maminka.
Život mi tím zachránila,
a já jsem se poučil.
Tímto bych se také s vámi,
Velice rád rozloučil.
Doufám, že se jednou najde
Banka, která pochopí,
že klienty si musí hýčkat,
a né brát jim životy!“
