Dan Kniebugl je studentem Masarykovi univerzity v Brně. Dan varuje před přílišnou a přehnanou automatizací bankovních služeb, které mohou nakonec působit proti zájmům klienta. I automatika má své chyby a vady a není dobré se vložit zcela do rukou moderních technologií, které mohou také zklamat. Obrana pak bude v podstatě nemožná. Danovo poselství tedy zní – všeho s mírou.
CELOU SOUTĚŽNÍ PRÁCI DANA SI MŮŽETE PŘEČÍST ZDE:
„Dobrý deň,“ prehovorím a jediné čo sa mi ozve ako odpoveď, bude strojovým hlasom prednesená výzva: „Nech sa páči, box číslo dvadsaťpäť je voľný!“ Keď vstúpim do boxu, namiesto sympatickej slečny, alebo aj ofúknutej fuchtle, tam bude tróniť obrazovka. A nie hocijaká. Blikavá. Bude ma vyzývať, nech sa zapojím do interakcie. Sadnem si k nej a ona mi začne klásť otázky: „Chcete si vziať úver? Alebo nebodaj založiť účet?“ Bude to veľmi premakané, takže po celý čas budem mať dojem, že komunikujem so živou osobou. Ja si budem vyberať možnosti a mašinka mi pomocou svojich špičkových algoritmov bude ponúkať stále výhodnejšie a výhodnejšie služby. Nakoniec si toho navyberám toľko, koľko by mi nenanútila žiadna slečna s akýmkoľvek výstrihom. Až mi zrazu v mysli vyvstane akási otázka. „A prosím vás, koľko…“ spustím, ale na obrazovke sa zjaví text: „Prosím, priložte váš občiansky preukaz na naskenovanie.“ Až vtedy si uvedomím, že ja tú pôžičku vlastne nepotrebujem. Na obrazovke začnem hľadať tlačítko späť. Márne. Svieti tam iba zmienený text. Vstanem a s pocitom premrhaného času zamierim k dverám. Ale je zamknuté. V očiach sa mi zjaví des. Obzriem sa. „Prosím, priložte váš občiansky preukaz na naskenovanie.“ Nie. Začnem sa obzerať po zdrojovom kábli. Všetko je ošéfované tak, aby bol počítač nevypnuteľný. Skúsim búchať na dvere. Nikto ma nepočuje, v ostatných boxoch sú tiež len počítače. Jediné východisko svieti na obrazovke. Inej možnosti niet. Siahnem do vrecka, že odtiaľ vylovím… „Kde mám peňaženku?!“
