Dvě největší ekonomiky se přetahují o budoucnost obchodu. A příměří, které to na chvíli uklidnilo, má datum spotřeby

Když prezidenti Spojených států a Číny 30. října 2025 sešli na okraji summitu v jihokorejském Busanu, hovořili spolu sotva sto minut a rozešli se s tím, co obě strany opatrně nazvaly jednoletým příměřím. Trhy si oddechly, sazby cel se o něco snížily. Kdo ale v tom setkání hledal usmíření, přehlédl podstatu: dvě ekonomiky, které se čtvrt století vzájemně potřebovaly, se dnes už spíš přetahují o to, kdo bude mít navrch v příštích dekádách. Příměří je oddech uprostřed dlouhého soupeření, ne jeho konec.

Ta proměna má váhu, kterou český čtenář snadno podcení jako vzdálenou zprávu ze světa. Spojené státy a Čína jsou dvě největší ekonomiky planety; americký hrubý domácí produkt se v roce 2025 pohyboval kolem 30,6 bilionu dolarů, čínský kolem 19,4 bilionu, a dohromady tak obě země tvoří zhruba 43 procent světového hospodářství. Cokoli se odehraje mezi nimi, se přelévá do cen, úroků a dodávek po celém světě – a přes několik prostředníků až k pokladně v Brně nebo Ostravě.

Partnerství, které se přerodilo v soupeření

Ještě donedávna platil mezi Washingtonem a Pekingem nepsaný handl – Čína vyráběla levně, Amerika nakupovala a půjčovala si, oběma to vyhovovalo. Symbolem té symbiózy byl obchodní schodek, tedy o kolik víc Amerika z Číny doveze, než tam vyveze; léta obří a rok co rok sledovaný jako barometr vztahu. Právě on se stal politickým doličným předmětem, důkazem, že se cosi vymklo a že za to může protějšek.

Do roku 2025 přitom schodek prudce spadl, na 202 miliard dolarů, meziročně o bezmála třetinu. Jenže to není trofej, kterou by si Washington mohl pověsit na zeď. Vzájemný obchod se zbožím se totiž propadl na obou stranách naráz: americký vývoz do Číny klesl na 106 miliard dolarů, dovoz z ní na 308 miliard, obojí shodně o čtvrtinu až třetinu. Zmenšující se schodek tu není zvukem vítězství, ale zvukem dvou ekonomik, které se od sebe odtrhávají. A odtržení, jak se ukáže, nebývá zadarmo.

Jenže vysvětlovat celý spor schodkem znamená zůstat na povrchu. Nerovnováha je spíš symptom než příčina. Skutečné jádro leží jinde – v tom, že Čína přestala být jen levnou dílnou a začala aspirovat na špičku hodnotového řetězce, na polovodiče, elektromobily, umělou inteligenci. Ve chvíli, kdy soused přestává být dodavatelem a stává se soupeřem o technologické prvenství, se obchodní politika mění v politiku bezpečnostní. A z pragmatického handlu se stává zápas o postavení.

Spor, který začal u praček a skončil u čipů

Otevřený konflikt vypukl v roce 2018. Washington tehdy na základě takzvané sekce 301 – ustanovení amerického obchodního zákona, které umožňuje trestat nekalé praktiky obchodních partnerů – uzavřel šetření, jež Číně vytýkalo vynucený transfer technologií a nakládání s duševním vlastnictvím. V dubnu 2018 přišla první salva: pětadvacetiprocentní cla na čínské zboží v hodnotě kolem padesáti miliard dolarů. Peking odpověděl vlastními cly a roztočila se spirála, kterou svět od té doby nedokázal úplně zastavit.

První pokus o příměří přišel rychle. V lednu 2020 podepsaly obě strany dohodu takzvané fáze jedna, v níž se Čína zavázala výrazně navýšit nákupy amerického zboží a služeb. Napětí to ale utlumilo jen dočasně a jádro sporu zůstalo nedotčené. Zkušenost z fáze jedna je proto poučná i pro dnešek. Dohoda mezi Washingtonem a Pekingem umí polevit v tlaku, sotva kdy ale odstraní jeho příčinu.

Rok 2025 přinesl novou, prudší vlnu. Cla znovu rostla, obě strany přitvrzovaly a v jednu chvíli hrozil Washington Číně sazbami až sto procent. Právě tuto hrozbu vzal ze stolu až summit v Busanu. Číslo samo je přitom méně důležité než to, co prozrazuje o povaze vztahu. Eskalace už není výjimkou, ale výchozím režimem, z něhož obě strany jen dočasně couvají.

Na rozdíl od roku 2018 už druhá vlna nikoho nezaskočila. Firmy, které si od první obchodní války nechaly v šuplíku záložní plán, začaly přesouvat výrobu rychleji než tehdy, a trhy braly nová cla spíš jako potvrzení trendu než jako překvapení. Obchodní válka se za sedm let stačila stát běžnou součástí kalkulace, s níž svět počítá dopředu. To je možná ta nejtišší, a přitom nejtrvalejší změna: rivalita přestala být krizí a stala se prostředím.

Nová fronta: kdo koho drží pod krkem

Nejnebezpečnější část sporu se nevede o cla, ale o přístup ke kritickým vstupům. Amerika má páku v polovodičích a v zařízeních na jejich výrobu, kde jí a jejím spojencům patří technologická špička; Čína má páku ve vzácných zeminách a permanentních magnetech, bez nichž se neobejde elektromobil, větrná turbína ani řízená střela. V dubnu 2025 Peking poprvé sáhl k tomuto nástroji naostro a zavedl exportní kontroly na těžké vzácné zeminy a magnety. Není to náhodná volba. Čína dominuje jejich zpracování, rafinaci i navazující výrobě, takže drží podstatnou část globálního řetězce těchto surovin v hrsti.

Právě tady se spor liší od klasické celní války. Clo zdraží, ale zboží proudí dál; zákaz vývozu kritické suroviny umí zastavit výrobní linku úplně. Prezident americké Rady pro zahraniční vztahy Michael Froman to shrnul přesně:

„Čína si za poslední roky určila řadu slabých míst, kde má nad americkou ekonomikou páku. Vzácné zeminy, kritické minerály, magnety – to je zatím to, co použila, ale ve skutečnosti na Číně závisíme u celé řady vstupů. Myslím, že se to dá napravit, vyžaduje to ale roky investic a hodně spolupráce Spojených států se spojenci a partnery.“

Symetrie té hrozby je přitom to nejnebezpečnější, co ve vztahu je. Washington drží prst na přístupu k nejpokročilejším čipům a strojům na jejich výrobu, Peking na surovinách, bez nichž se ty čipy ani zbraně nedají vyrobit. Každá strana tak může druhé přiškrtit životně důležitý vstup, a právě proto si zatím troufá jen na dávkované, dočasné restrikce. Je to křehká rovnováha vzájemného odstrašení, v níž plné použití páky poraní i toho, kdo za ni tahá. Vzácné zeminy proto Peking po dohodě z Busanu na rok pozastavil, ale nezrušil – nechal si je nabité pro případ, že by příměří padlo.

To „roky investic“ je klíč k pochopení celé situace. Závislost, kterou obě velmoci mezi sebou za dekády globalizace vypěstovaly, nejde rozplést přes noc ani jedním summitem. Proto je každá dohoda jen správou rizika, ne jeho odstraněním.

Příměří z Busanu: oddech, ne smíření

Co tedy Busan přinesl? Na papíře znatelné uvolnění. Spojené státy přislíbily snížit cla na čínský vývoz z osmapadesáti na sedmačtyřicet procent, Čína se zavázala na rok pozastavit své nejnovější exportní kontroly vzácných zemin. K tomu přibyly transakce, které mají spíš symbolickou hodnotu – Peking má nakoupit velká množství americké sóji a zesílit boj proti vývozu prekurzorů fentanylu, Washington odloží poplatky pro čínské lodě ve svých přístavech. Takzvané fentanylové clo, uvalené kvůli toku drogových prekurzorů, kleslo v listopadu 2025 na deset procent a v únoru 2026 je pak zrušil americký Nejvyšší soud.

Jenže tady je třeba číst pozorně. Ani po všech úlevách nespadla celní zeď zpět k předválečnému stavu. Efektivní, tedy reálně odvedená celní sazba na čínské zboží zůstává blízko třiceti procent – nejvýš ze všech obchodních partnerů Ameriky. Srovnání s érou před rokem 2018, kdy byla řádově nižší, ukazuje pravou míru posunu. Příměří snížilo teplotu, samotnou nemoc ale neléčí. A protože je z definice jednoleté, visí nad ním kalendář: dohoda z Busanu doběhne na podzim 2026 a obě strany už spolu mezitím dál vyjednávají. Reset to není. Je to podmínečné příměří s datem spotřeby.

Svět, který se přeskupuje

Zatímco se velmoci přetahují, světový obchod se tiše mění tvar. Nejviditelněji na dodavatelských řetězcích. Podíl Číny na americkém dovozu klesl z jedenadvaceti procent v roce 2017 na devět procent do poloviny roku 2025 – propad, jaký by ještě před dekádou nikdo nečekal. Uvolněné místo obsadily jiné země: Vietnam a Mexiko získaly každý po více než třech procentních bodech podílu na americkém dovozu. Firmy nepřestaly vyrábět v Asii, jen k Číně přidaly druhou, třetí adresu, aby nestály a nepadaly s jediným dodavatelem. Strategie, které se říká „Čína plus jedna“, se z manažerské teorie stala praxí.

Politici pro tentýž posun razí opatrnější slovo než „odstřižení“. Evropa i Amerika oficiálně nemluví o dekouplingu, tedy úplném rozpletení vazeb s Čínou, ale o „de-riskingu“ – o snižování závislosti na jediném dodavateli u citlivých vstupů při zachování běžného obchodu se vším ostatním. Rozdíl je podstatný. Plné odstřižení dvou tak propletených ekonomik by bylo nesmírně drahé a nejspíš neproveditelné; cílené omezení rizika je pokus podržet si výhody obchodu bez jeho nejzranitelnějších míst. Jak dobře to půjde, ukáže až čas – rozplést globalizaci se totiž snáz vyhlásí, než provede.

Neznamená to konec globalizace, spíš její přeskládání. A přeskládání něco stojí. Nová továrna ve Vietnamu nebo v Mexiku bývá dražší a méně vyladěná než zaběhnutý čínský závod; ty vícenáklady se dřív nebo později objeví v cenách. Světová obchodní organizace proto čeká, že růst světového obchodu se zbožím v roce 2026 prudce zpomalí na 1,9 procenta ze 4,6 procenta v roce předchozím. Silný rok 2025 přitom nafoukla dvě dočasné síly: dovozci se předzásobili, aby stihli nakoupit před novými cly, a poptávku táhlo zboží spojené s umělou inteligencí. Obojí odeznívá – a plný účet za cla teprve přijde.

Pod povrchem se navíc drolí samotná pravidla hry. Podíl světového obchodu vedeného v běžném režimu nejvyšších výhod, tedy podle standardních pravidel Světové obchodní organizace, klesl ke konci února 2026 na dvaasedmdesát procent. Zhruba čtvrtina obchodu už teče mimo tento řád, přes výjimky, cla a bilaterální dohody. Kolik taková fragmentace stojí, spočítal Mezinárodní měnový fond: silné rozštěpení světové ekonomiky do rivalitních bloků by mohlo připravit svět až o zhruba sedm procent výstupu, a přidá-li se k tomu technologické odpojení, ztráty v některých zemích by dosáhly osmi až dvanácti procent HDP. Nejde o předpověď, ale o řád rizika – a i jeho spodní hrana je varováním.

Účet platí kupující, ne prodejce

Kolem cel přežívá jedno houževnaté nedorozumění: že je platí ten, na koho dopadnou, tedy vývozce. Ekonomická evidence roku 2025 ukazuje pravý opak. Studie pobočky amerického Fedu dochází k tomu, že cla se dnes už promítají do spotřebitelských cen takřka v plné výši; podle jejího odhadu by jádrová inflace byla v březnu 2026 bez cel zhruba o 0,8 procentního bodu nižší. Jinak řečeno, clo neuvalené na dovozce se z velké části přelije do peněženky domácího kupujícího. Nálepka „daň za dovoz“ je v tomto smyslu přesnější než „trest pro vývozce“.

Tenhle mechanismus je pro pochopení celého sporu zásadnější než sebevětší číslo o schodku. Obchodní válka není hra, v níž jeden vyhrává o tolik, o kolik druhý prohrává. Je to spíš tření, které zdražuje pohyb zboží pro všechny zúčastněné – a náklad se rozprostírá po celém řetězci, od výrobce přes dovozce až po člověka u pokladny, často právě na jeho konci.

Kudy to doléhá na Česko

Zbývá otázka, která je pro čtenáře nejpodstatnější: co s tím vším má společného česká domácnost, když mezi Prahou a celní frontou leží půl světa? Odpověď zní – víc, než by se zdálo, jen oklikou. Česko je malá otevřená ekonomika, v níž vývoz tvoří kolem devětašedesáti procent hospodářského výkonu. Země, která takto žije z prodeje do zahraničí, cítí každé zadrhnutí světového obchodu citlivěji než velcí, do sebe uzavření hráči.

Přímý obchod s Amerikou je přitom jen malou částí českého vývozu; hlavní kanál vede přes Německo. Český export strojů a dopravních prostředků do Německa přesahuje deset procent celkového vývozu a české firmy jsou hluboko vpletené do německých, hlavně automobilových dodavatelských řetězců. Když americká cla přiškrtí poptávku po německém zboží, klesne i poptávka po českých subdodávkách – a rána, kterou Washington mířil na Peking nebo na Berlín, dopadne tlumeně i na dílnu v Mladé Boleslavi či v Kopřivnici. K tomu se přidává druhý, přímější kanál: dražší dovozní zboží a vyšší dovozní ceny se propisují do inflace, tedy do toho, co Češi platí v obchodě, a nepřímo i do toho, jak dlouho udrží centrální banka sazby vysoko. A do třetice ten, kdo má úspory v akciových fondech, drží kus téhle rivality přímo v portfoliu – v amerických i asijských titulech, které na každý obrat ve vztahu obou velmocí reagují.

Pro konkrétní domácnost z toho neplyne důvod k panice, spíš k realismu. Éra samozřejmě levného zboží a klesajících dovozních cen skončila a inflace může zůstat lepkavější, než by odpovídalo samotné domácí ekonomice; úrokové sazby, a s nimi ceny hypoték i výnosy spořicích účtů, tak zůstávají citlivé i na dění za oceánem. Citelné je to i u úspor: hodnota dlouhodobých investic navázaných na jediný region – americkou technologickou špičku i asijskou výrobu – bude na každém obratu ve vztahu obou velmocí záviset víc než dřív. Totéž přeskupení, jakým procházejí dodavatelské řetězce firem, se tak promítá i do peněz drobných střadatelů. Tenhle text ale mapuje souvislosti, nenahrazuje individuální finanční rozvahu.

Řízená rivalita jako nový normál

Kam to celé směřuje? Nejpravděpodobnější scénář není ani velké usmíření, ani otevřená hospodářská válka, nýbrž zdlouhavá řízená rivalita – stav, kdy spolu obě velmoci dál obchodují, protože se bez sebe neobejdou, ale zároveň soupeří o technologie, suroviny a vliv a čas od času sáhnou k páce, kterou na protějšek mají. Příměří se budou střídat s eskalacemi, cla klesat a stoupat, dodavatelské řetězce se budou dál opatrně diverzifikovat. Podzimní vypršení busanské dohody bude jen dalším bodem v této křivce, ne jejím koncem.

Dva scénáře by ale ten vzorec mohly zlomit, každý na opačnou stranu. Tím temným je, že by se spor přelil z ekonomiky do bezpečnosti – nejcitlivějším bodem zůstává Tchaj-wan, který žádné obchodní příměří neřeší a kde by konflikt zasáhl světovou výrobu čipů mnohem tvrději než jakékoli clo. Tím světlejším by byla trpělivá dohoda, která by rivalitu udržela v mantinelech předvídatelných pravidel. Ani jeden zatím není na stole; realita se drží uprostřed, v šedé zóně dočasných příměří.

Pro Česko z toho plyne střízlivý závěr. Doba, kdy světový obchod tiše a předvídatelně rostl a levné zboží z Asie samo od sebe drželo ceny při zemi, skončila a nevrátí se. Napětí mezi Washingtonem a Pekingem je nová konstanta, s níž je třeba počítat – v cenách, v úrokových sazbách i v tom, jak křehké jsou dodávky, na nichž stojí česká výroba. Pro českou ekonomiku je to počasí, ve kterém bude žít roky, a rozumnější je vzít si deštník než doufat, že přeprší.

Fakta v kostce

• Rozsah vztahu (2025) – vzájemný obchod se zbožím dosáhl zhruba 414,7 miliardy dolarů; americký schodek s Čínou činil 202,1 miliardy, meziročně o 31,6 procenta méně. Americký vývoz do Číny činil 106,3 miliardy, dovoz 308,4 miliardy dolarů.
• Váha obou zemí – USA (HDP ~30,6 bilionu dolarů) a Čína (~19,4 bilionu) tvoří dohromady asi 43 procent světového hospodářství. Čína je největší vývozce zboží na světě s podílem 14,6 procenta světového exportu (2024).
• Kořeny sporu – cla podle sekce 301 od roku 2018 (25 procent na zboží za ~50 miliard dolarů), dočasná dohoda „fáze jedna“ z ledna 2020, prudká eskalace v roce 2025.
• Příměří z Busanu (30. 10. 2025) – cla z 57 na 47 procent, roční pozastavení čínských kontrol vzácných zemin, nákupy sóji, fentanyl. Efektivní americké clo na čínské zboží ale zůstává kolem 30 procent (nejvýš ze všech zemí); fentanylové clo zrušil Nejvyšší soud USA v únoru 2026.
• Nová fronta – americké restrikce na čipy vs. čínské exportní kontroly vzácných zemin a magnetů (od dubna 2025), kde Čína ovládá zpracování a rafinaci.
• Přeskupení řetězců – podíl Číny na dovozu USA klesl z 21 procent (2017) na 9 procent (polovina 2025); Vietnam a Mexiko získaly po více než 3 procentních bodech.
• Dopad na obchod – WTO čeká zpomalení růstu světového obchodu na 1,9 procenta (2026) ze 4,6 procenta (2025); podíl obchodu v běžném režimu WTO klesl na 72 procent. MMF: silná fragmentace může stát až ~7 procent světového výstupu, s technologickým odpojením 8–12 procent HDP v některých zemích.
• Kdo platí – podle studie amerického Fedu se cla promítají do spotřebitelských cen téměř plně – jádrová inflace by byla bez nich v březnu 2026 o zhruba 0,8 procentního bodu nižší.
• Český kanál – vývoz tvoří ~69 procent českého HDP; expozice vede hlavně přes německé (automobilové) dodavatelské řetězce a přes dovozní ceny do inflace.

Souhrn vzájemného obchodu i celní bilance zveřejňuje ve svém přehledu Úřad obchodního zástupce USA (USTR); odhady dopadu fragmentace vydal Mezinárodní měnový fond. Stav zachycuje situaci k létu 2026, kdy jednoleté příměří z Busanu míří k podzimnímu vypršení.