Sucho přestává být výkyvem a stává se kulisou. Účet za něj ale míjí pojišťovny a končí u zemědělců a státu

Sucho se v Česku vypráví ve dvou žánrech a oba jsou zavádějící. V prvním je katastrofou, která přichází s každým horkým létem a odchází s prvním vydatným deštěm. Ve druhém je nedorozuměním – vždyť loni byla úroda nadprůměrná a přehrady jsou plné. Mezi těmito dvěma polohami se ztrácí to podstatné – rozdíl mezi tím, co je naměřeno, co se čeká v příštích týdnech a co říkají scénáře na desítky let dopředu. Každá z těch tří vrstev má jinou váhu důkazu a jejich záměna je hlavní důvod, proč se o suchu mluví buď příliš poplašně, nebo příliš lehkovážně.

Co ukazují teploměry, ne pocity

Začít je třeba u vrstvy, která připouští nejméně sporu, protože stojí na měření. Podle dat, která zpracovává Český statistický úřad z řad Českého hydrometeorologického ústavu, se teplota vzduchu na území Česka v období 1961 až 2021 zvyšuje v průměru o 0,33 stupně Celsia za deset let, a tento trend je statisticky významný. U kratších řad končících v posledních letech je sklon ještě strmější. Za celé to šedesátileté období průměrná roční teplota vzrostla zhruba o dva stupně. To není projekce ani odhad – je to pozorovaná skutečnost, kterou lze dohledat ve staničních řadách.

Podstatnější než celkové číslo je ovšem to, kde se oteplení koncentruje. Nejvýraznější oteplení nepřipadá na podzim, ale na letní měsíce červenec a srpen, kde trend přesahuje 0,4 stupně za dekádu; nejteplejším rokem podle průměrné roční teploty zůstává rok 2018. A právě zde se z abstraktního čísla stává mechanismus. Vyšší letní teploty totiž zesilují výpar, takže i při zhruba stejném úhrnu srážek odchází z krajiny víc vody. Sucho tedy není jen otázkou toho, kolik naprší, ale kolik se odpaří – a druhá strana té rovnice se měřitelně zhoršuje.

Rok 2026 tuto teorii převádí do přítomného času. Konsorcium InterSucho, které provozují vědci z CzechGlobe, Mendelovy univerzity a hydrometeorologického ústavu, upozornilo, že letošní délka období s nedostatkem půdní vláhy je rekordní. Nejde přitom o okamžitou intenzitu, ale právě o trvání – deficit se táhne mimořádně dlouho. Ke konci srpna zůstával výjimečný až extrémní stav sucha hlavně na Moravě a v jižních Čechách; a přestože srážky v Čechách doplnily svrchní vrstvu půdy, vrstva v hloubce od čtyřiceti do sta centimetrů zůstávala ve velké části republiky suchá. Podobně pomalu reaguje podzemní voda: hladiny v mělkých vrtech zůstávaly podle hydrometeorologického ústavu ve většině území silně až mimořádně podnormální a výstraha na hydrologické sucho platila pro širší oblast než v týdnech předtím. Dopad na lesy je ještě setrvačnější – začátkem srpna trpělo vysokým nedostatkem vody kolem šedesáti procent lesů a stromům se často zastavila tvorba dřeva, což je ztráta, která se projeví i v příštích sezonách.

Jenže naměřený stav ještě není předpověď

Tady je ovšem nutné udělat první ostrý řez. To, že je půda v srpnu vyschlá, neříká nic o tom, jaká bude v říjnu – a směšovat momentku s prognózou je právě ta chyba, která rodí planý poplach. Krátkodobá předpověď je samostatná vrstva a její dosah se počítá na dny až týdny, ne na roky.

Srpnové srážky poslední řez ilustrují dokonale. Klimatolog Pavel Zahradníček z InterSucha situaci po vydatných deštích shrnul střízlivě: „Svrchní vrstvě a vegetaci to krátkodobě pomohlo. Pokud ale nepřijdou další významné srážky, které se budou v horizontu následujícího měsíce opakovat, může se sucho klidně za měsíc vrátit." Zlepšení je tedy reálné, ale mělké a dočasné. Déšť, který spadne na vyprahlou půdu, z velké části steče nebo se odpaří dřív, než dosytí hlubší vrstvy; obnovit zásobu vody v profilu i v podloží vyžaduje opakované, vytrvalé srážky, ne jednu bouřku. Krátkodobá předpověď proto umí říct, že se svrchní vláha na pár týdnů zlepší – ale nic víc, a hlavně nic o tom, zda je letošní sucho výjimka, nebo pravidlo.

Scénář není předpověď, je to podmíněná trajektorie

Na otázku „výkyv, nebo podmínka" odpovídá až třetí vrstva – a ta je ze všech nejopatrnější, protože nepracuje s tím, co bylo naměřeno ani co ukáže příští týden, nýbrž s modely. Klimatické projekce nejsou předpovědi konkrétního počasí. Zpracovávají se v ansámblu mnoha modelů a scénářů, z nichž vzejde nejpravděpodobnější očekávaná změna doplněná o vyjádření nejistoty – dvě nižší a dvě vyšší úrovně kolem středního odhadu. Scénář je tedy podmíněná trajektorie, ne rozvrh; říká, kam vývoj směřuje za daných předpokladů, ne co bude v úterý.

I s touto výhradou míří české projekce jedním směrem. Podle podkladů CzechGlobe se území Česka podle nejpravděpodobnějšího scénáře oteplí do poloviny století o dva stupně, s rozpětím 1,8 až 2,5 stupně, a do konce století o 3,1 stupně, s rozpětím 2,5 až 3,9 stupně, oproti období 1981 až 2010. Nejvyšší nárůst přitom opět připadá na léto – v polovině století zhruba o dva a půl stupně, ke konci století až o 3,6 stupně. Rozpětí kolem těch čísel ovšem není řečnická opatrnost. I v málo pravděpodobné, nejpesimističtější variantě se země může do konce století oteplit i přes pět stupňů, zatímco při úspěšném omezení emisí by šlo o zhruba 1,4 stupně. Že tak velký rozdíl vůbec existuje, je samo o sobě sdělení. Globální scénáře IPCC to jen potvrzují – podle toho, jakou cestou se svět vydá, se do roku 2100 planeta oteplí zhruba o 1,6 stupně při udržitelné variantě, nebo skoro o šest stupňů při té fosilní. Budoucí míra sucha tedy není osud – je to z velké části volba, která se teprve dělá.

Spojí-li se pozorovaný trend s projekcemi, odpověď na úvodní otázku zní: sucho v Česku přestává být výjimečnou epizodou a stává se opakující se podmínkou. Ne jistotou každého jednotlivého roku – rok 2026 může vystřídat vlhčí sezona – ale posunem pravděpodobností, s nímž se ekonomika bude muset naučit počítat trvale.

Když sucho dojde na pole

Nejpřímější ekonomický kanál vede přes zemědělství. Druhý letošní odhad Českého statistického úřadu k polovině července potvrdil, že sklizeň základních obilovin klesne na zhruba 6,4 milionu tun – o necelých sedmnáct procent méně než loni, o třináct procent pod pětiletým průměrem a nejméně za posledních čtrnáct let. Řepka dopadla ještě hůř, meziročně o pětinu níž, a představuje nejslabší výsledek za jednadvacet let. Sucho se do těchto čísel promítlo přímo a měřitelně.

Jenže právě tady se nabízí druhá ukvapenost, symetrická k té první. Slabší úroda totiž automaticky neznamená prázdné regály ani skokové zdražení pečiva. Vedoucí oddělení statistiky zemědělství Českého statistického úřadu Renata Vodičková k odhadu uvedla, že přes podprůměrnou sklizeň v Česku nehrozí nedostatek obilovin, a to díky vyšším zásobám z loňské sklizně. Domácí trh navíc nefunguje v izolaci a cena chleba nebo mouky je jen zčásti dána cenou obilí na poli. Do koncové ceny potraviny vstupují energie, mzdy, doprava, obaly, zpracování a marže obchodu, takže i výrazný propad tuzemské úrody se v pultové ceně projeví jen zlomkem a se zpožděním. Přeložit letošní žně do konkrétního procenta zdražení rohlíku proto není možné poctivě udělat – a kdo to dělá, prodává dojem za data.

Voda, energie a kanály, které se počítají hůř

Za polem se ekonomická stopa sucha rozpíjí do kanálů, které jsou reálné, ale mnohem hůř kvantifikovatelné – a poctivá analýza to musí přiznat, ne to zamaskovat sebejistým číslem. Voda je z nich nejnázornější. Klesající hladiny podzemních vod a nutnost investovat do zásobování a zadržování vody v krajině tlačí dlouhodobě na provozní náklady vodárenství, a tedy i na vodné a stočné – položku rodinného rozpočtu, která se sice nemění dramaticky ze dne na den, ale roste vytrvale. U energetiky a průmyslu je vazba ještě nepřímější: nízké průtoky komplikují chlazení tepelných i jaderných elektráren a snižují splavnost řek pro nákladní dopravu. Že tyto kanály existují, je nesporné; jejich cenu za konkrétní rok ovšem seriózně vyčíslit nelze bez dat, která veřejně nejsou, a dosazovat sem odhad „od oka" by znamenalo přesně tu záměnu dojmu za fakt, které se tahle analýza snaží vyhnout.

Kdo nakonec platí

A tady se dostává na povrch nejméně intuitivní část celého příběhu. Když se řekne pojistná událost a živel, většina lidí si představí, že rostoucí škody z počasí nesou pojišťovny. U sucha to ale neplatí. Sucho je pozvolná zemědělská škoda, kterou standardní majetkové pojištění kryje jen okrajově; na rozdíl od povodně, vichřice nebo krupobití nejde o náhlou pojistnou událost s jasným okamžikem vzniku. Data České asociace pojišťoven to nepřímo potvrzují – náklady na pojistná plnění vyskočily v roce 2024 na 128 miliard korun, meziročně o víc než čtvrtinu – jenže ten skok táhly zářijové povodně na severní Moravě, ne sucho. I po jejich odečtení sice běžné škody z přírodních živlů rostou, za rok 2024 na 3,7 miliardy korun, tedy zhruba o sedmnáct procent, ale sucho v této statistice figuruje jen na okraji. Účet za vyschlá pole se do pojistných přehledů nepromítá, protože ho z velké části nikdo nepojišťuje.

Kam tedy jde? Ke dvěma plátcům, kteří se v mediálním obraze sucha objevují nejméně: k samotným zemědělcům a k veřejnému rozpočtu. A stát na tuto roli není dobře připraven. Nejvyšší kontrolní úřad v kontrole za období 2013 až 2018 konstatoval, že zásadní opatření pro boj se suchem chybějí, stejně jako potřebná právní úprava, a že ministerstva zemědělství a životního prostředí místy prosazovala protichůdné kroky. Přitom nešlo o nedostatek peněz: jen v letech 2017 a 2018 oba resorty rozdělily v 37 dotačních programech souvisejících se suchem téměř 28 miliard korun – ovšem většinou v programech, které na sucho nebyly stavěné a neměly měřitelné cíle, takže skutečný dopad těch peněz nelze ani vyhodnotit. Jak vysoké jsou samotné škody, přitom zůstává předmětem sporu spíš než pevným číslem. Odhady ministerstva zemědělství uváděly zhruba tři miliardy korun za rok 2015, 7,7 miliardy za rok 2017 a 24 miliard za rok 2018, ale jiné instituce docházely k odlišným částkám. To rozpětí není detail – je to připomínka, že škodu ze sucha nelze stlačit do jednoho tvrdého čísla, a kdo to zkouší, převádí nejistotu na zdání přesnosti.

Co z toho plyne

Česko nevysychá pocitově, nýbrž měřitelně, a scénáře naznačují, že jde o podmínku, ne o výkyv – to je nejpevnější závěr, který data unesou. Neplyne z něj ovšem ani apokalypsa, ani úleva. Ekonomická stopa sucha je rozprostřená a zpožděná: neprojeví se ani tak skokovým zdražením v obchodě, jako spíš pomalým tlakem na ceny vody, na dotační výdaje státu a na hospodaření zemědělců, kteří nesou riziko, jež jim nikdo nepojistí. Evropský rám tomu dává měřítko. Podle Evropské agentury pro životní prostředí způsobily projevy počasí a klimatu v Evropské unii v letech 1980 až 2024 ekonomické ztráty odhadem 822 miliard eur, z toho čtvrtinu za pouhé poslední čtyři roky, a agentura očekává, že s dalším zesilováním extrémů porostou a budou tížit i veřejné rozpočty. Ani toto číslo ovšem není účet za sucho – zahrnuje všechny extrémy dohromady, povodně i vedra, a sucho je jen jeho částí.

Zbývá tak jediný poctivý výhled. Míra, do jaké se sucho stane nákladovou konstantou české ekonomiky, není dána osudem, ale dvěma rozhodnutími: globálním, který scénář emisí svět naplní, a domácím, zda stát promění dotační miliardy v opatření s měřitelným účinkem, nebo je bude dál rozpouštět v programech, které se suchem jen sousedí. První proměnná je mimo dosah jednotlivce i jednoho státu. Ta druhá nikoli – a právě proto je otázka sucha nakonec méně o počasí a víc o tom, kdo a jak dobře hospodaří s tím, co spadne.

Fakta v kostce

• Pozorovaný trend (měřená data): teplota vzduchu v ČR roste v období 1961–2021 v průměru o 0,33 °C za dekádu; za celé období vzrostla zhruba o 2 °C, nejvíce v létě (>0,4 °C/dekádu). Vyšší letní teploty zesilují výpar, a tím sucho. Zdroj: ČSÚ/ČHMÚ.
• Aktuální stav 2026 (měřená data): rekordní délka nedostatku půdní vláhy; ke konci srpna výjimečné až extrémní sucho na Moravě a v jižních Čechách, hlubší vrstvy půdy (40–100 cm) suché, hladiny podzemních vod silně až mimořádně podnormální, kolem 60 % lesů s vysokým nedostatkem vody. Zdroj: InterSucho, ČHMÚ.
• Krátkodobá předpověď: srpnové srážky pomohly jen svrchní vrstvě a vegetaci; bez opakovaných srážek se sucho může do měsíce vrátit. Dosah dny až týdny, ne roky.
• Dlouhodobé scénáře (projekce, ne předpověď): ČR se podle nejpravděpodobnějšího scénáře oteplí do poloviny století o 2 °C (1,8–2,5) a do konce století o 3,1 °C (2,5–3,9) oproti 1981–2010; pesimisticky přes 5 °C, optimisticky 1,4 °C. Globálně dle IPCC 1,6 až 5,8 °C do 2100 podle scénáře. Zdroj: CzechGlobe, IPCC.
• Zemědělství a potraviny: sklizeň obilovin 2026 ~6,4 mil. tun (−16,9 %, nejméně za 14 let), řepka −20,9 % (nejméně za 21 let). Podle ČSÚ ale nehrozí nedostatek díky zásobám; cena potravin má mnoho složek, nižší úroda ≠ automatické zdražení.
• Rozpočtová stopa: NKÚ zjistil chybějící zásadní opatření a právní úpravu; v letech 2017–2018 rozděleno téměř 28 mld. Kč v programech bez měřitelných cílů. Odhady škod ministerstva zemědělství: ~3 mld. (2015), 7,7 mld. (2017), 24 mld. Kč (2018) – jiné instituce se liší.
• Pojištění: náklady pojišťoven na plnění 2024 činily 128 mld. Kč (+28,5 %), ale kvůli povodním, ne suchu; sucho je jen okrajově pojistitelné a jeho škody nesou hlavně zemědělci a stát.
• Evropský rám: ekonomické ztráty z počasí a klimatu v EU 1980–2024 činí ~822 mld. eur (čtvrtina za 2021–2024); zahrnují všechny extrémy, sucho je jen část. Zdroj: EEA.