Před 30 lety se do Československa vrátila část měnového zlata

V září 1938 byla celková zásoba zlata v československé Národní bance 94.772 kilogramů. Po odstoupení československého pohraničí (mnichovské dohodě) bylo v březnu 1939 na německý nátlak 14,5 tun zlata převedeno na Německou říšskou banku. Většinu zbylého zlata Národní banka z obavy před německou hrozbou převedla do zahraničních bank, zejména do Velké Británie a Švýcarska, v domácích trezorech zbylo zhruba 6368 kilogramů. Toto zlato bylo Němci do Berlína odvezeno v červnu 1940. Již v březnu 1939 přijel do Prahy zvláštní říšský zmocněnec s úkolem co nejrychleji převést měnové zlato do berlínské Reichsbanky. Údajně pod hrozbou zastřelením přinutil vedení Národní banky k odeslání příkazů na převod zlata z Velké Británie. Přestože anglická strana věděla o okolnostech, za jakých byl příkaz v Praze podepisován, putovalo zhruba 23 tun zlata na německé účty. Operace vyvolala v Británii skandál (Winston Churchil to označil za "finanční Mnichov") a zbytek z celkem asi 55 tun zlata spravovaných anglickými bankami byl ponechán k dispozici československé exilové vlády v Londýně. Zlatem byl posléze kryt úvěr poskytnutý britskou vládou na financování "československého branného úsilí". Německo kromě zlata z Prahy a Londýna počátkem války získalo i zlato deponované v basilejské Bance pro mezinárodní vyrovnání (Bank for International Settlements), nacisté uloupili mimo jiné i zlato velkých českých firem (Škoda Plzeň, Zbrojovka Brno). Po válce byly ztráty československého zlata vyčísleny na 45,3 tuny. Zlato získané z obsazených evropských zemí používalo Německo k financování válečných operací. Část uloupeného zlata (asi 227 tun) zajistila v dubnu 1945 spojenecká vojska v úkrytu v německých solných dolech Merkers. O jeho rozdělení rozhodovala komise složená ze zástupců USA, Velké Británie a Francie, která výši československého podílu stanovila na 24,5 tuny. Již v roce 1947 dostala Praha zálohu 6070 kilogramů ve svatováclavských dukátech, ale to bylo na dlouhou dobu všechno. Velká Británie a USA vrácení dalšího zlata podmiňovaly náhradou znárodněného majetku svých občanů v Československu a splacením úvěrů poskytnutých během války a po odstoupení pohraničí. V roce 1961 zástupci Československa a USA podepsali text, podle něhož mělo Československo výměnou za vrácené zlato zaplatit dva miliony dolarů. V roce 1967 americká vláda zvýšila své požadavky na 54 milionů dolarů a jednání se zastavilo. Obdobná situace se opakovala i později, dohodu se podařilo dojednat až v roce 1974. Podle ní mělo Československo zaplatit odškodnění 20,5 milionu dolarů. Kromě zlata by navíc získalo i další výhody, například zrušení nevýhodného tarifu na export do USA. Kongres USA však dohodu zamítl s tím, že Československo má zaplatit plné odstupné převyšující 50 milionů dolarů. Třetí verzi americko-československé dohody podepsaly vlády v roce 1981. V sobotu 20. února 1982 tak výměnou za 18,46 tuny zlata předal na curyšském letišti zmocněnec československé vlády svému americkému protějšku šek na 81,5 milionu dolarů a navíc představitelům Velké Británie šek na zhruba 24 milionů liber, které byly především úhradou dluhů z války. Po pádu komunistického režimu československá centrální banka spravovala 105 tun zlata. Po rozdělení federace zůstalo ČNB 70 tun zlata. V roce 1998 banka velkou část zlata prodala, ponechala si 14 tun.  

O zlatě si můžete přečíst:

https://www.bankovnipoplatky.com/kam-zmizel-zlaty-poklad-republiky--16599.html