Kázat vodu a pít víno – aneb co stát nařizuje, sám neplní ani nerespektuje. Téměř všude platíme platební kartou. Skoro každý podnikatel, který něco prodává i v malém městečku, má terminál a můžeme u něj nákupy hradit právě tou útlou plastikovou věcí. Stát, který vysloveně nařizuje posílat peníze bezhotovostně nad určitou hranici, se tím ale paradoxně ve svých institucích sám neřídí – platit kartou dnes zatím není možné na poště (kromě karet ČSOB a PS), ale údajně se to prý řeší (možná, že v momentě, kdy budete číst tuto knihu, už to bude fungovat), na finančních a živnostenských úřadech a to samé platí i o samosprávě. A podobné je to například u různých lhůt. Zatímco občan, podnikatel, prostě jedinec musel nedoplatek uhradit do 8, respektive do 15 dnů, aktuálně tato lhůta, respektive výzva k zaplacení už ani neexistuje a FÚ mají nedoplatky nad 500 korun rovnou předávat bez upozornění k vymáhání, stát má na vratky naproti tomu celých 30 dnů. Mnohdy se to ale natáhne i na několik měsíců a někdy peníze nepošle vůbec. Místo toho přijde výzva k zaslání dokumentů nebo rovnou kontrola. Nejsou to ale jen daně. Disproporce je vidět například u takového příspěvku na péči, kdy jeho příjemce musí, v případě hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, oznámit tuto skutečnost úřadu práce do 8 dnů. Stát má ale na druhé straně správním řádem danou lhůtu až 105 dní pro vyřízení žádosti o tento příspěvek. A jiný příklad klasické nerovnosti – platba zdravotního pojištění. Při vzniku povinnosti platit zálohy na zdravotní pojištění musí plátce zaplatit nejdéle do 8 dnů, nicméně zdravotní pojišťovny mají povinnost vrátit přeplatek do jednoho měsíce (od obdržení žádosti od plátce).
Další díly našeho seriálu o knize Konec finančních negramotů v Čechách si můžete přečíst ZDE!