Rozdíly v legislativĕ evropských zemí
V souladu s principem volného pohybu zboží a služeb si může každý občan EU hledající nejlepší úrokové sazby vzít úvĕr v jiné členské zemi. Existuje však nĕkolik faktorů, které brání
rozvoji přeshraničních úvĕrových smluv, zejména různé úřední jazyky, nedostatečná harmonizace předpisů jednotlivých členských států nebo rozdílné daňové zákony. Přestože smĕrnice z let 1986,
1990 a 1998 položily základ pro legislativu o spotřebitelských úvĕrech na úrovni EU, konkrétní způsob ochrany spotřebitelů stanoví národní legislativa. Proto se úroveň ochrany spotřebitele v
jednotlivých členských zemích liší. Rozdíly v legislativĕ evropských zemí V rámci jednotného trhu by se mĕla rozšiřovat nabídka přeshraničních úvĕrů. Pojem
přeshraniční úvĕr se používá v případech, kdy spotřebitel uzavírá úvĕrovou smlouvu mimo zemi svého bydlištĕ, např. když človĕk žijící v České republice uzavře
smlouvu se španĕlskou úvĕrovou společností. I přes jednotnou mĕnu existuje stále 25 rozdílných legislativních předpisů, které upravují spotřebitelské úvĕry. Důsledkem toho jsou viditelné rozdíly mezi
zemĕmi EU ve způsobech a úrovni ochrany spotřebitele. Rozdíly v legislativě se týkají mnoha aspektů: Písemná nabídka úvĕru není ve všech zemích povinností. V nĕkterých
členských zemích má vĕřitel lhůtu na rozmyšlenou (v délce 7 až 21 dnů). Jen málokde existuje legislativa na ochranu dlužníka před předlužeností. Různĕ také funguje registr dlužníků.