Otakar Schlossberger:
„Nový zákon by měl více chránit spotřebitele. Uvidíme v praxi“

Od 1. listopadu vejde v účinnost nový zákon o platebním styku. Co hlavního přináší pro klienty-spotřebitele? Nový zákon přináší dvě hlavní nosné myšlenky – jedna se týká právě spotřebitelů nebo vůbec uživatelů platebních služeb a druhá oblast se dotýká subjektů, které poskytují nebo by mohly poskytovat platební služby na území České republiky. Zcela nově je nazíráno na poskytování platebních služeb. Tyto služby budou poskytovány pouze na základě uzavření Smlouvy o platebních službách, a to ve formě buď jednorázové smlouvy, nebo tzv. rámcové smlouvy. Poskytovatel určí nebo navrhne uživateli, která z forem bude pro něj lepší, co se opakovatelnosti poskytovaných služeb týká. Jaký byl vůbec důvod jeho přijetí? Hlavním důvodem přijetí tohoto nového zákona byla transpozice několika směrnic, a to zejména Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu. No a důvodem pro přijetí uvedené směrnice bylo realizovat zvýšenou ochranu spotřebitele a pak i tzv. drobného podnikatele při poskytování platebních služeb ze strany bank a ostatních subjektů - poskytovatelů platebních služeb. Důvodem byla určitě i snaha umožnit dalším subjektům poskytovat platební služby, což dosud nebylo v podstatě téměř možné. Protože se nová právní úprava dotkla celé řady dalších předpisů, byl přijat ještě jeden právní předpis ve formě zákona, který upravuje dalších až 21 zákonů jako např. zákon o bankách, zákon o ČNB, obchodní zákoník, zákon o finančním arbitrovi, občanský zákoník a další. V zákoně se píše o povinnosti informovat klienta o stavu účtu minimálně jednou měsíčně a to alespoň jedním kanálem zdarma. V momentě, kdy ten kanál bude logicky internetbanking, co to bude znamenat pro klienty, kteří přímé bankovnictví nevyužívají? To záleží na každém poskytovateli platebních služeb. Pokud v současné době klient internetové bankovnictví nepoužívá a bude zůstávat u klasických komunikačních prostředků, pak je věcí poskytovatele, zda umožní tuto zákonnou povinnost klientovi právě přes toto médium nebo zda jen přes prostředky elektronické komunikace. Zákon opravdu hovoří o tom v § 91 odst. 2, že se poskytovatel a uživatel mohou dohodnout, že potřebné informace o provedených transakcích platebního styku budou uživateli poskytovány (tj. předávány), nebo zpřístupňovány (tzn. bude umožněno, aby se klient podíval, bude-li chtít) ve lhůtě ne kratší než jeden měsíc, a to dohodnutým způsobem. Přitom tyto informace musí být možno kopírovat a ukládat ze strany uživatele – klienta daného poskytovatele (tedy např. banky nebo družstva). Z tohoto ustanovení lze dovodit, že poskytovatel si nemůže s klientem dohodnout jinou lhůtu než měsíční, neboť zákon užívá výraz, že intervaly „nesmějí“ být delší než jeden měsíc při poskytování těchto informací. Jedná se tedy o výpisy z účtu, i když je takto zákon neoznačuje. Bude důležité, jak se klient a uživatel dohodli či dohodnou. Pokud dnes dochází k zasílání či přebírání papírového nosiče dané informace, bude do okamžiku jiného smluvního ujednání mezi bankou (tedy poskytovatelem platebních služeb) a jejím klientem (uživatelem) platit stávající ujednání. Bude zde jen jediný rozdíl podle mého názoru a to ten, že výpis bude muset být poskytován zdarma a nikoliv za úplatu. Ustanovení § 77 nám jasně sděluje, že sice máme právo coby poskytovatelé služeb na úplatu za poskytované služby, avšak nesmíme si ani dohodnout úplatu (tzn., že i kdyby uživatel služeb s tím souhlasil) za splnění povinností poskytovatele (tedy např. bank) uvedené v části zákona, která upravuje práva a povinnosti poskytovatelů a jejich klientů – uživatelů platebních služeb.     Bude v této věci nějaký rozdíl mezi stávajícími a novými klienty banky? Ze závěrečných ustanovení zákona lze dovodit, že nikoliv. Nebudou sice uzavírány z praktických důvodů žádné dodatky či nové smlouvy. Pokud však stávající smluvní dokumentace hovoří o poskytování např. služeb platebního styku, pak bude nutno chápat samotné poskytování po nabytí účinnosti nového zákona o platebním styku tak, že služby musí být v souladu s novým zákonem. Lze se takto odvolat na ustanovení § 144 odst. 6 a 7. V praxi to např. znamená i přímé aplikování zvýšené odpovědnosti vydavatele platebních prostředků v případě jejich zneužití při ztrátě či odcizení. Aniž to současná smluvní dokumentace upravuje, bude mít klient - držitel takového prostředku, spoluúčast pouze 150 eur. Spoluúčast 150 euro je pojímána za každou transakci nebo za všechny dohromady? To bude věc názoru a hlavně výkladu toho, kdo bude daný případ posuzovat coby aplikátor práva. Já osobně bych se přiklonil k výkladu celkové ztráty na jeden prostředek (např. platební kartu), ale podle jazykového vyjádření zákonodárce uvedl jednotné číslo - viz § 116 cituji: „Plátce nese ztrátu z neautorizované platební transakce.......“. No, uvidíme. A co když klient, který si zvykl na papírové výpisy z účtu s frekvencí například jednou ročně, nebude chtít měsíční výpisy. Má možnost měsíční výpisy odmítnout? Pokud ne, tak hrozí, že mu vzrostou bankovní poplatky? Jak bylo uvedeno výše, nebude to možné. Pokud banka či jiný poskytovatel nezmění podmínky pro poskytování výpisu z účtu, budou muset tento měsíční na papíře poskytovat zdarma. Pokud změní podmínky, musejí tak učinit nejméně dva měsíce dopředu. Pokud s tím klient nebude souhlasit, musí je banka poskytovat za stávajících podmínek. Zákon sice chrání spotřebitele tak, že může vypovědět smlouvu, pokud nesouhlasí se změnou. Ale není nic již uvedeno, jak je to s poskytovatelem. Zde se budeme muset odvolat na obecnou úpravu možnosti vypovědět smlouvu – viz § 96. Výpovědní lhůta nesmí být kratší než dva měsíce. Po tuto dobu bude nutné poskytovat služby za stávajících, tj. nezměněných či zákonem daných podmínek. Tzn. např. zdarma poskytovat papírové měsíční výpisy, pokud nebylo již dříve nebo nově dohodnuto něco jiného (tedy v tomto případě jiný prostředek, např. internetové bankovnictví nebo něco podobného). Zákon dále ruší poplatky za blokaci platební karty, ale zároveň zavádí tzv. spoluúčast klienta ve výši 150 euro. Jak to bude fungovat? Kdy se klient podílí na ztrátě při zneužití karty a kdy jde naopak ztráta jen na vrub banky? Ztráta jde na vrub banky vždy, když zúčtuje transakci za nahlášenou platební kartu. Znamená to, že banka coby vydavatel učinila chybu a neprovedla blokaci nebo tuto blokaci nebylo možné provést (např. nefungovala tzv. horká linka). Provede tzv. neautorizovanou transakci. Pokud ale klient kartu ztratí nebo mu bude odcizena a tuto skutečnost nenahlásí bance (vydavateli), bude hradit až 150 eur coby spoluúčast na tom, že kartu ztratil. Zde totiž neumožnil bance, aby mohla kartu zablokovat. Proto bude nutné, aby byl držitel karet velmi obezřetný jako by tomu mělo být i dnes. Změna ochrany spotřebitele spočívá totiž v dopadech. Ty jsou podle staré právní úpravy větší vůči spotřebiteli, neboť banky odmítají nést za klienta rizika při zneužití ztracené karty. Dalším aspektem ale je, zda se na realizaci této transakce, která neměla být provedena, nepodílí také obchodník. On má totiž zkontrolovat podpis na kartě s podpisem na účtence v případě nečipové karty. No, ale praxe je opravdu taková, že obchodníci to nepoznají a klientovi se částka zúčtuje. Pak je to na samotném klientovi, zda se svého práva dovolá např. přes mimosoudní možnost – finančního arbitra. Zákon dále obšírně řeší informační povinnosti banky. Najdeme zde povinnost poskytnout informace a zpřístupnit informace. Jaký je mezi těmito termíny rozdíl? Ano, o tom hovoří hned úvodní část soukromoprávní úpravy - § 78. Za poskytnutí informace lze považovat jen nutnost aktivní práce konečného příjemce této informace. Musíme tedy klientovi informace aktivně dát a on by si je měl aktivně prostudovat (např. osobní návštěva, doručený dopis apod.). Zpřístupnění lze vysvětlit, jako možnost něco si nastudovat, ale není to v podstatě nutnost. Např. ji lze splnit tím, že něco vyvěsím v bance fyzicky na vývěsku nebo to dám na internetové stránky poskytovatele. Jaké novinky, pokud jde o informační povinnost bank, ulehčí život bankovním klientům? Co konkrétně jim tato pasáž v novém zákoně přináší? Zda ulehčí, to nevím. Těch informací je celá řada a nový zákon je rozděluje ještě na ty informace, které musí klient obdržet před poskytnutím služby a které v průběhu trvání smluvního vztahu. Pro bankovní poskytovatele to není nic nového, neboť se jedná např. o název poskytovatele, jeho sídlo a IČ, dále o základní podmínky při poskytování platebních služeb jako je cena za službu, referenční kursy v případě směn, výši úrokových sazeb na platebních účtech, vede-li je poskytovatel apod.. Nově pak je požadována např. informace vůči uživateli služeb o tom, že poskytovatel je regulovaným subjektem ze strany České národní banky či zda je poskytovatel zapsán v seznamu nebo registru poskytovatelů. Banky budou muset informovat svoje klienty o změnách minimálně 2 měsíce před jejich spuštěním. Jak to bude v praxi fungovat? A co když klient nebude se změnami souhlasit? Po účinnosti nové právní úpravy ano. Jsou tam výjimky, a to výše úrokových sazeb a relace směnných kursů. Tam musí poskytovatel informovat bez zbytečného odkladu. Pokud jsou ale změny příznivější v těchto dvou případech, pak nemusí informovat vůbec. Dle zákona se zároveň zrychlí doba převodu z dnešních d+2 na d+1. Jak to zákon konkrétně řeší? Zákon je v tomto poměrně komplikovaný. Lhůty při realizaci platebních transakcí řeší sice jen dva paragrafy, a to 109 a 110. Je nutné si opět, jako v současné právní úpravě, uvědomit, že celková lhůta se skládá ze dvou lhůt. První lhůta je počítána od tzv. okamžiku přijetí platebního příkazu do okamžiku připsání částky transakce ve prospěch účtu pouze poskytovatele, tj. banky. Druhá lhůta je ta, která se počítá od poskytovatele příjemce k příjemci samotnému. Nová právní úprava již nerozlišuje a nedefinuje, co je přeshraniční převod. Základní lhůta je opravdu ta, která vychází z Vámi uváděných D+1, tj. dvoudenní lhůty pro připsání částky transakce ve prospěch poskytovatele příjemce. V naší praxi to znamená, že do druhého dne po převzetí platebního příkazu od klienta do jiné banky v rámci zúčtovacího systému CERTIS (systém ČNB, prostřednictvím kterého se v rámci ČR zúčtovávají všechny tuzemské transakce v české koruně). No a banka příjemce (tedy poskytovatel příjemce) musí platbu ve prospěch cílového příjemce zúčtovat „okamžitě“, tzn. pokud možno hned. Tuto skutečnost vidím jako velmi rizikovou při samotné realizaci. Bude jen na výkladu regulátora, jak k tomu bude přistupovat. Jenže nová právní úprava předvídá různé „odchylky“, které lhůty mohou natahovat. Takže např. je-li nosičem příkazu papír (např. přes sběrný box – pozn. redakce), lze lhůtu prodloužit o jeden den, tzn. na stávající D+2. Další odchylka souvisí s tím, že pokud se zúčtuje v jiné měně než CZK nebo EUR, může si poskytovatel a jeho uživatel (tedy banka a klient) dohodnout lhůtu až 4 dny, přičemž se den přijetí platebního příkazu do této lhůty nepočítá (viz § 109, odst. 6), není-li dohodnuta lhůta rychlejší. Pak je nutné rozlišovat platby v rámci eurozóny a platby v rámci EU. Do eurozóny platí v podstatě totéž, co pro platby po ČR s max. jednou směnou. Prakticky to znamená D+1 s možností prodloužení v případě papíru na D+2 a s přihlédnutím k odst. 5 § 109 pak ještě o to, že se den D do zpracování nepočítá. Takže budeme-li platit z účtu v CZK do Francie a platba transakce bude v eur a nosičem bude papír, pak banka (poskytovatel) musí připsat platbu od okamžiku přijetí ve prospěch účtu poskytovatele příjemce do 2 dnů, tzn. ve lhůtě D+2. Bude-li to ale do Velké Británie, tak ve lhůtě až D+4 (s přihlédnutí na ustanovení odst. 4 § 109), takže celkem za 5 pracovních dní, neboť den „D“ jako den přijetí příkazu se dle odst. 6 nemusí počítat do celkové lhůty až 4 dnů. Jenže všechny tyto lhůtu musí mít poskytovatel a uživatel dohodnuty. Já sám mám z výkladu tohoto ustanovení obavy. Lhůty jsou zajistitelné bez problémů v rámci tuzemského platebního styku, ale v rámci zahraničí – tam si dovoluji pochybovat. Pořád řada poskytovatelů bude muset využívat tzv. korespondenční vazby a vztahy a zúčtovávat přes další poskytovatele. Zákon však hovoří o lhůtách vůči cílovému poskytovateli – tj. poskytovateli příjemce. I zde musím tuto oblast ponechat částečně otevřenou, neboť výklad těch, kteří budou aplikovat právo, může být jiný. Mění se tedy doba převodu pro zahraniční platební styk? Ano, mění. Do konce října byl regulován pouze přeshraniční a tuzemský platební styk, dnes bude regulován platební styk komplexně. Převody do zahraniční by neměly být delší než D+4, tzn. celkově pět dní do okamžiku převodu vůči účtu příjemce. Jaké další změny stojí za zmínku ve vztahu k bankovním klientům? Otázkou zůstává, co upravuje vlastně zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku. Paragraf 1 charakterizuje předmět úpravy, další pak vymezuje pojmy. Nenalezneme tam ale teritoriální působnost, jakou obsahuje zákon č 124/2002 Sb.. Nechce se mi nějak věřit, že by měl upravovat také právní vztahy v oblasti platebních služeb mimo území ČR, respektive EHP (Evropský hospodářský prostor). Mimo členské státy EHP totiž směrnice neplatí a nikdo jimi nemusí být vázán. Nicméně jsem již slyšel výklad, že zákon upravuje i tyto vztahy. Závěrem bych zdůraznil, že nově se upravuje smluvní poskytování platebních služeb. S ohledem na to, že změnový zákon k zákonu o platebním styku mění vazby na běžný účet, tak zde dojde k podstatným právním změnám při uzavírání smluvních vztahů mezi poskytovatelem a uživatelem, tedy také mezi bankou a jejich klienty při poskytování platebních služeb.