Paradoxy České ekonomiky. Díl II.

Naše ekonomika patří zahraničním vlastníkům

Dá se říci, že tuzemská ekonomika patří zahraničnímu kapitálu. To platí jak u výrobního sektoru, tak i u poskytování služeb. Více než polovinu kapitálu těchto podniků vlastní zahraniční společnosti či vlastníci. Je to dáno vývojem posledních 17 let. Do České republiky přitékal zahraniční kapitál, který zde investoval do již fungujících podniků, nebo stavěl na zelené louce. Typickým příkladem závislosti na zahraničním kapitálu jsou naše banky, které až na pár výjimek vlastní zahraniční bankovní ústavy. Do současné doby to fungovalo a ještě to určitě fungovat bude, ale už se objevují první problémy.

Málo se inovuje a zisky odtékají do zahraničí

Zahraniční vlastníci nejsou lidumilové nebo patrioti. Investovali a chtějí své peníze v plné výši získat zpátky. Vše co se tak investovalo do tuzemské ekonomiky v posledních 17 či 20 letech budeme muset zase do zahraničí vrátit. Investice ze zahraničí si tak můžeme představit jako druh úvěru. Investoři sem vložili své peníze, něco tu postavili, tvoří hodnoty, zaměstnávají naše zaměstnance, ale budou chtít, aby se jim všechny investice v budoucnu vrátily. Dokud to jde, tak budou čerpat ze svých podniků zisky, budou méně inovovat. V některých sektorech a zejména v sektoru levné manuální práce, tedy u tzv. montoven ani není co inovovat. Nejedná se přitom o zanedbatelný problém. Jen za loňský rok odtekly do zahraničí dividendy, tedy zisky tuzemských podniků ve výši 348 miliard korun. Pro srovnání je to celá třetina ročního rozpočtu České republiky. Ano tento zisk by sice zdaněn 19 procenty daně z příjmu právnických osob, ale pak už z ně ze zbývajících 80 procent tuzemská ekonomika v podstatě nic nemá.

Jsou určitě i sektory, kde zahraniční vlastník mohutně investuje, nicméně investice se týkají spíše rozšiřování výroby, mnohem méně se v kontextu dává do vývoje, výzkumu a náročných, pokročilých technologií.

Odtoku zisku přispívá i slabá koruna

Pokud si slabší korunu, která je na úrovni 27 korun za euro, představíme jako doping pro Českou ekonomiku, pak motivuje podniky k vyšší výrobě levných produktů pro zahraniční trh. Opět slabá korun nenutí podniky investovat a inovovat, tím méně ty se zahraničním vlastníkem. Tomu dává naopak slabá korun možnost vytěžit ze svých investic co nejvíce, bez toho, aniž by musel v průběhu do svého podniku nějak investovat. Díky slabé koruně a nízkým mzdám prodá továrna prakticky vše, co vyrobí, nemá přitom problém se zastaráváním výrobků, nebo agresivní konkurencí, protože tuzemské výrobky konkurují stále hlavně svou cenou, kterou dosahují levnou pracovní silou a podhodnoceným kurzem koruny.

Fakticky se tak opakuje paradox doby nedávno minulé. V době socialistického Československa jsme patřili k zemím s mohutným rozsahem a objemem výroby. Na tak malou zemi jsme vyráběli opravdu nevídaně. Objem výroby se odhadoval v podstatě v rozsahu objemu výroby celé Itálie. Ale co jsme vyráběli? Ocel, těžili uhlí ve velkém, masová výroba nákladních automobilů, zbraní a strojů pro východní trhy. Pokud jsme hodně vyráběli, ale za své výrobky dostávali sotva třetinu světových cen, resp. cen, které dosáhli naši západní sousedé, tak se efekt obrovské výroby vytratil. Zůstalo pak jen znečištěné životní prostředí, zanedbané továrny, produkty s nízkou přidanou hodnotou, nízká produktivita práce.

Tuto chybu bohužel nyní opakujeme, i když v prostředí kapitalismu. I socialistické návyky a systém ekonomiky se může hodit a vyhovovat i modernímu kapitálu. Stačí příklad Číny.

KALKULÁTOR BANKOVNÍCH POPLATKŮ NALEZNETE A VYZKOUŠÍTE ZDE!