Půlrok slávy bankovních vkladů končí

Banky si tak začaly brzo po úvodním šoku připisovat značné sumy - jen od listopadu do letošního dubna 131 miliard korun - protože lidé kromě slamníků viděli právě ve vkladech schůdný kompromis. Zpočátku raketově vylétly netermínované účty, ale banky brzy začaly nabízet i mnoho variant tzv. spořicích účtů. Letos na konci června držely české banky na vkladech od domácností 1,367 bilionu korun, tedy o 155 miliard korun víc než rok před tím, což představuje 13% nárůst. Vklady domácností se meziročně zvýšily u netermínovaných o 105 mld. Kč na téměř 642 mld. Kč, u termínovaných vkladů pak o 50 mld. Kč na více než 725 mld. Kč (z toho ovšem 392 miliard korun zaujímá stavební spoření). Právě stavební spoření se také podílelo na některých měsíčních nárůstech termínovaných vkladů: v prosinci platí část klientů roční platby, v dubnu se připisuje státní podpora. Přesto obecně suma naspořených peněz na stavebním spoření již začala postupně klesat (od začátku roku o 7 miliard korun).

JAK DÁL?

Je zřejmé, že se na bankovní vklady přesunuly značné sumy z fondů peněžního trhu, které loni v říjnu až listopadu (po "bankrotu" Islandu a jeho bank) zaznamenaly nebývalý - a pro klienty nepřijatelný - pokles. Celkem jen z tohoto segmentu fondů odešlo kolem 35 miliard korun. Dále pokračoval odliv peněz z dluhopisových i zajištěných fondů, takže odhad 50 "uvolněných" miliard není nijak přemrštěný. Poněkud se však změnilo celé spotřebně-spořicí chování obyvatelstva. Nejen růstem averze k riziku, ale zejména příklonem od zadlužování a konzumu k uvědomění si nepříznivých dopadů recese, což většina lidí rozumně vyhodnotila zvýšením sklonu k úsporám obecně.

NEKORUNOVANÝ PRINC

Jestliže vklady můžeme vyhodnotit jako jednoznačného vítěze, ani druhé místo zřejmě není k diskusi. Korunním princem se zřejmě stal náš oblíbený slamník, tedy tezaurované oběživo. Nemáme žádné důvěryhodné zdroje či ukazatele, jak se reálně takto "odkládaná" suma vyvíjí. Odhady se značně rozcházejí, ale 50-ti miliardový nárůst za uplynulých 12 měsíců někam k celkové sumě 170 miliard není nereálný.

DLUHY BRZDÍ

Zadlužení českých domácností u bank a dalších finančních institucí v červnu meziměsíčně vzrostlo o trochu víc než 10 mld. Kč na 925 miliard korun. Meziroční růst sice ještě dosáhl 133 mld. Kč, což jistě není málo, ale uvědomme si, že o rok před tím (červenec 07 - červen 08) to bylo téměř 182 miliard, tedy o třetinu víc! Pro úplnost dodejme, že zadlužení firem v červnu pokleslo o meziročních 4,5 mld. Kč na 975 miliard korun. Dalším číslem do mozaiky by mělo být ještě porovnání celkových dluhů domácností a jejich díl určený na bydlení, který dosáhl 647 miliard korun a podílí se tedy na celkovém zadlužení plnými 70 %. Netřeba dodávat, že jde o ty (pro banky) "nejbezpečnější" půjčky zajištěné nemovitostmi.

A BANKY TAKÉ

Obecně lze opět jen posmutněle konstatovat, že banky se nijak nepřetrhnou, aby rozvíjely svůj "corebyznys" (tedy úvěrování, of course), protože jim stačí příjmy z poplatků a úroků. Přitom právě domácnosti mají v bankách půjčeny jen dvě třetiny (přesně 67,6 %) sumy, kterou u nich mají na vkladech. Tak příznivá situace neexistuje s výjimkou Slovenska jinde než v několika východoasijských zemích.

KAM S PENĚZI DÁL?

Podle analýzy MPSV domácnosti za první čtvrtletí uspořily 62,3 miliard korun, co bylo o 9 % méně než za totéž období loňského roku. Ale například důchodci spořili měsíčně 1840 korun, což je o 600 korun víc než rok před tím. Podívejme se ale blíž na údaj o růstu úspor domácností, s nímž pracuje MPSV: za první čtvrtletí jen na bankovních vkladech přibylo 59 miliard korun, do penzijního připojištění lidé uložili 6,6 miliardy, ale 12,6 miliardy si vyzvedli z investičních fondů. Zbývá tedy něco kolem 10 miliard, které zůstaly převážně ve slamníku.

ZAJIŠTĚNÍ = REZERVY

Je zřejmé, že si lidé naléhavěji uvědomují nezbytnost vyšších rezerv, které domácnost k alespoň elementárně klidnému fungování potřebuje. Všechny výzkumy ukazují, že důležitost tohoto "rezervního polštáře" dosud lidé velmi podceňovali. To platí pro většinu sociálních skupin, protože zatímco živnostníky drtí pokles poptávky (či jeho nebezpečí), zaměstnancům hrozí stále rostoucí nezaměstnanost. Uvědomují si navíc, že zatím ztratilo práci "jen" 100 000 lidí, ale dalších možná až 100 000 lidí to ještě v příštích dvou letech čeká. Už jen z toho je zřejmé, že psychický tlak působí právě tím směrem - k vytváření rezerv. K tomu se přidává stále převažující vysoká míra nedůvěry v nejrůznější trhy (nově i realitní), a přetrvává proto vysoká averze k riziku. Ani růstu bankovních vkladů tak jistě není konec, jak barnumsky naznačil titulek.