Finanční arbitr od jeho vzniku až po jeho budoucnost

V souladu s požadavkem harmonizace našeho práva s právem komunitárním, doporučením Evropské komise a cílem ochránit spotřebitele v České republice byl přijat zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. 1.ledna 2003, začal vykonávat činnost finanční arbitr. Hlavním posláním finančního arbitra je zajištění rychlého a efektivního vyřizování sporů klientů s institucemi mimosoudní cestou. Zjednodušeně řečeno, finanční arbitr je kompetentní k rozhodování sporů mezi tzv. převádějícími institucemi (např. banky nebo instituce vydávající elektronické platební prostředky) a jejich klienty. Přesný popis kompetencí je uveden níže v textu. Hlavním přínosem pro klienty je rychlost rozhodování, nezpoplatněné řízení a vysoká znalost problematiky. Institut finančního arbitra je nedílnou součástí systému ochrany spotřebitele na finančním trhu v České republice. Tak jak se vyvíjely principy ochrany spotřebitele na našem trhu, stejně tak se vyvíjelo i postavení finančního arbitra.

Popis vývoje institutu finančního arbitra

Zřízení nezávislého orgánu pro rozhodování sporů v oblasti platebního styku mimosoudní cestou, respektive přijetí zákona o zřízení takovéhoto institutu má svou historii. Zrození tohoto orgánu předcházela nejednoduchá cesta. Původně navržený zákon o mimosoudním řešení sporů v platebním styku, tzv. Zákon o finanční arbitráži, byl zásadně odlišný od následně přijatého zákona o finančním arbitrovi. Skutečností zůstává, že současné názvosloví – finanční arbitr – bylo převzato právě z původní předlohy zákona. Nutné je však dodat, že tento název je v porovnání s ostatními obdobnými instituty v rámci EU unikátní, v zahraničí je vžité označení finanční nebo bankovní ombudsman.

Původní znění zákona o finančním arbitrovi byl od nabytí účinnosti, tj. 1. ledna 2003 třikrát přímo a jedenkrát nepřímo novelizován. Důvodem novel byla jak legislativní tak i procesní nutnost změn, zjištěních v průběhu výkonu činnosti institutu. Přijetím těchto změn přizpůsobilo proces výkonu činnosti finančního arbitra více reálným podmínkám. V následujícím textu zmíním nejpodstatnější změny.

První novela zákona o finančním arbitrovi byla uskutečněna s účinností k 1. ledna 2005, a měla za následkem mj. rozšíření pravomoci finančního arbitra o možnost řešit i spory vzniklé z opravného zúčtování a inkasní formy placení, zpřísnily se podmínky pro výkon funkce arbitra a jeho zástupce, zavedla se možnost prodloužení lhůty pro podání vyjádření instituce.

Druhá novela byla uskutečněna s účinností k 1.4. 2006. Do této druhé novely byly zapracovány některé nové procesní úkony v činnosti arbitra (například lhůty podle správního řádu při vydání nálezu) v reakci na novelizovaný správní řád. Druhá novela rovněž odstranila nerovnoprávné postavení klientů – spotřebitelů. Dle dosavadní právní úpravy mohl podat návrh na zahájení sporu pouze příkazce, majitel účtu z jehož účtu došlo k odčerpání peněžních prostředků, bez toho že by tento příkaz zadal on (např. neoprávněná exekuce) však nikoliv. Novela tuto nerovnoprávnost odstranila. Dále bylo touto novelou zakotveno ustanovení, že finanční arbitr je smírčím orgánem. Další úprava zjednodušila administrativní výkon činnosti finančního arbitra při vydávání nálezu, kterým vyhovuje, byť i jen zčásti, návrhu navrhovatele. V takovém případě arbitr uloží instituci sankci a to  přímo v nálezu. Tím došlo ke zjednodušení řízení. Podle předchozí úpravy musel arbitr uložit rozhodnutím pokutu až po nabytí právní moci vydaného nálezu. Další úpravy lze označit za legislativně technického charakteru a za drobné úpravy, které upřesňují výkon činnosti arbitra na základě získaných zkušeností.

Třetí novela byla uskutečněna v souvislosti s přijetím novely zákoníku práce, kdy byla zakotvena povinnosti pověřených osob finančním arbitrem dodržovat taxativně uvedené ustanovení zákoníku práce.

            Čtvrtá úprava zákona o finančním arbitrovi byla uskutečněna jeho nepřímou novelou, a to sice změnami zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem, v tom smyslu, že finanční arbitr je s účinností od 1. dubna 2006  ze zákona členem Výboru pro finanční trh. Výbor je poradním orgánem bankovní rady pro oblast dohledu nad finančním trhem.

            Z uvedeného je patrné, že novelizace zákona o finančním arbitrovi se zaměřovaly především na promítnutí legislativně technických změn v souvztažných zákonných normách příp. zjednodušení a zrychlení procesního řízení před finančním arbitrem. Upozaděny byly potřebné změny v podobě úpravy rozsahu kompetencí finančního arbitra.

Kompetence finančního arbitra v České republice

Finanční arbitr je kompetentní k rozhodování sporů:

   a) mezi osobami, které provádějí převody peněžních prostředků (tzv. převádějící instituce, např. banky) a jejich klienty při provádění  převodů peněžních prostředků, opravného zúčtování, inkasní formy placení, jestliže výše částky, která je předmětem sporu nepřesahuje ke dni podání návrhu částku 50.000 EUR,

   b) mezi osobami, které vydávají elektronické platební prostředky, a držiteli elektronických platebních prostředků při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků.

            Finanční arbitr je kompetentní řešit výše uvedené spory, pokud nastaly po okamžiku účinnosti zákona o finančním arbitrovi a dále ve smyslu účinnosti zákona o platebním styku.  Spor musí vzniknout v členském státu EU nebo dalším státu tvořících Evropský hospodářský prostor (dále také „EHP“). Z uvedeného je patrné velmi omezený rozsah kompetencí finančního arbitra. Do kompetencí finančního arbitra nepatří tedy spory např. z oblasti hypoték, úvěrů, stavebního spoření, pojištění příp. jiných oblastí finančního trhu.

Kompetence finančních ombudsmanů v EU

Základ vzniku orgánů pro mimosoudní vypořádání sporů byl položen již při vzniku Evropské unie. Základní doporučení na ochranu spotřebitele Evropská unie přijala v letech 1998 – 2001. Dovolím si nejmenovat všechny související směrnice, doporučení a principy. Omezím se na prostý výčet oblastí řešených finančními ombudsmany v některých zemích Evropského hospodářského prostoru (Evropský hospodářský prostor tvoří země EU plus Island, Norsko a Lichtenštejnsko). V rámci zemí EHP je mnoho ombudsmanů, a to jak pro oblast bankovnictví, tak i např. pojišťovnictví, cenné papíry aj.. Zatímco v České republice působí za účelem ochrany spotřebitele na finančním trhu pouze finanční arbitr s omezeným rozsahem kompetencí, v ostatních státech jsou oblasti řešených sporů mnohem obsáhlejší a v tomto hodnocení nevychází naše republika lichotivě.

Snaha o zvýšení kompetencí finančního arbitra

Systém ochrany spotřebitele nabývá v celosvětovém měřítku na stále větším měřítku. Již J. F Kennedy zmínil tuto myšlenku před téměř padesáti lety. Evropská komise vyvíjí stále větší tlak na transpozici všech svých doporučení a směrnic do právního řádu České republiky. Důkazem toho je např. nový zákon na ochranu spotřebitele nebo např. projekt realizace mimosoudního řešení sporů formou mediace, tzv. ADR (Alternative Dispute Resolution - alternativní řešení sporů). Nevyhnutelná se v tomto světle jeví diskuze a realizace rozšíření kompetencí finančního arbitra České republiky na úroveň obvyklou v jiných zemích Evropského hospodářského prostoru. Tato úvaha je podložená i požadavky samotných spotřebitelů (řádově jedna třetina dotazů na finančního arbitra nespadá do jeho působnosti).  V dnešní úzce vymezené působnosti je tuzemský finanční arbitr naprostou výjimkou v rámci EHP. Výsledkem této diskuze, za účasti všech dotčených institucí, pak musí být konsensuální dohoda ve věci rozsahu kompetencí finančního arbitra, procesního zabezpečení i způsobu financování činnosti institutu finančního arbitra, a to včetně realizace potřebných legislativních změn.