Páry žijící na psí knížku si důvěřují. Po rozchodu si společně pořízené věci férově rozdělí

Kdo si věc nechá po rozchodu? Při nákupu to neřešíme

Jako dříve bývalo normou manželství, trendem posledních let je společné bydlení nesezdaných partnerů. Ať už se jedná jen o zkoušku před sňatkem nebo o dlouhodobý stav, který oběma vyhovuje, žití na psí knížku je stále oblíbenější. Spolu s tím však přichází otázka, jak se oba partneři staví k vybavení společné domácnosti. Zatímco vypořádání majetku při rozvodu řeší soud, dělení věcí po konci vztahu dvou nesezdaných je složitější. „Když Češi věci do společné domácnosti kupují, neřeší, kdo by si je nechal v případě rozchodu. Zdá se, že partneři se dopředu na situaci, kdy by vztah nevyšel, příliš nepřipravují. Tři čtvrtiny tvrdí, že se u nákupu nedomlouvají, kdo by si danou věc po rozchodu ponechal. A jen 7 lidí ze sta má vlastnická práva na věci ošetřená smluvně,“ říká Jan Holoch, manažer zákaznické zkušenosti a finanční specialista společnosti Home Credit. Pokud se mají Češi zamyslet nad tím, kolik jsou ochotni investovat do společné věci, aniž by řešili, komu po rozchodu připadne, většinou řeší spíše menší částky. Každý desátý nad tím přemýšlí i u věcí v hodnotě do 5 000 korun, pro 17 % tato otázka nastává u částky 5 až 10 tisíc. 

Na nákupu bytu i vybavení se chceme podílet

Dobrou zprávou je, že mají muži i ženy relativně podobnou představu o tom, jak se ke společnému vlastnictví postavit. „Třetina mužů by preferovala být vlastníkem bytu, do kterého se přistěhuje druhý partner. U žen má stejnou představu každá pátá. Celé polovině žen se naopak líbí představa, že s životním druhem jak byt, tak i jeho vybavení pořídí společně. Nepopulární variantou u obou pohlaví je nechat vše na druhém partnerovi nebo jen pořídit věci do bytu, který vlastní ten druhý,“ shrnuje Holoch. Muži i ženy se snaží přispívat do společně užívaných věcí stejnou částkou, u obou to tvrdí 52 %. Ženy jsou ovšem o něco opatrnější, a pokud se přistěhují do bytu, který vlastní partner, ve třetině případů se snaží koupit tam jen věci, které si následně mohou odnést. 44 % mužů zase souhlasí s tvrzením, že společné věci platí z větší části oni.

Při rozchodu si vycházíme vstříc

Skoro polovina lidí souhlasí s tvrzením, že si po rozchodu věc odnese ten z partnerů, který ji předtím zaplatil. Jak ženy, tak i muži se chtějí v 60 % případů hlavně dohodnout – jednoduše si mezi sebe věci o podobné hodnotě rozdělí. Každý čtvrtý muž přitom tvrdí, že je ochoten partnerce přenechat i věci ve vyšší hodnotě, než si ponechá sám. Necelá čtvrtina respondentů uvažuje o finančním vyrovnání, kdy by si partner věci ponechal, ale vyplatil by podíl, který do nich nakupující strana vložila. „Konec vztahu je hořká pilulka pro obě strany. Aby se situace ještě nezhoršovala a kvůli dělení majetku se nezapomínalo na vše dobré, co dvojice prožila, je dobré zkusit odložit emoce stranou a v klidu si sednout k jednomu stolu. U financí se jednoduše musí vše řešit s čistou hlavou a pořádným soustředěním. A pokud je dělení věcí zvlášť komplikované, možná se v dalším vztahu vyplatí skutečně vše řešit předem a vlastnictví si ošetřit smluvně,“ myslí si Holoch.

Představa versus reálná zkušenost

Pokud respondenti vychází ze svých vlastních zážitků, 75 % se jich na rozdělení majetku dokázalo dohodnout.  Většinou si přitom bývalí partneři mezi sebou rozdělili věci o podobné hodnotě – tvrdí to 66 % mužů, ale už jen polovina žen. 14 % respondentek dokonce tvrdí, že se o věci, které byly pořízeny do společné domácnosti, musely soudit, stejnou zkušenost má jen každý pětadvacátý muž „Pokud člověk cítí křivdu, samozřejmě se může o nápravu přihlásit u soudu. Ovšem zdaleka nejlepší je si uvědomit, že životní partner je v určitém smyslu i náš partner v oblasti financí a i podle toho ho pak vybírat. Naše druhá polovička by tedy měla být v otázce peněz solidní, důvěryhodná a neměla by před námi tajit své záměry, popřípadě bychom se na přístupu k financím měli shodnout,“ uzavírá Holoch.